Kapitola šedesátá
Sophie:
Chodila jsem sem a tam po pokoji. Pořád jsem na něj musela myslet a těch zpropadených myšlenek jsem se nemohla zbavit. Pořád jsem měla před očima jeho krásný úsměv, zelenomodré oči a blonďatě vlasy do čela.
„Kurva!“ zaklela jsem a máchnutím ruky jsem shodila ze stolu všechny věci. Co teď budu dělat? Nemohla jsem se do něj přeci znovu zamilovat! A navíc… on už by mě asi ani nechtěl…
To se ale dá lehce zjistit.
Vzala jsem svůj telefon a začala vyťukávat zprávu:
Ahoj… Jak se máš?, napsala jsem pro začátek takový neutrální text.
Celkem v pohodě, jde to. Co ty?, zeptal se.
S Bellou se mám dobře…, uznala jsem a odeslala zprávu. Na tuhle už mi Erik neodpověděl…
Zuřivě jsem odhodila mobil a šla do kuchyně. Bella před chvílí odešla někam ven a cestou ještě chtěla nakoupit. Uvidíme, s čím přijde. Najednou mi začal zvonit mobil. Myslela jsem, že je to Erik a rychle jsem se k němu rozběhla. Pro mé zklamání na displeji blikalo Will. S povzdechem jsem to zvedla a pozdravila ho.
„Ahoj.“ Pozdravil mě vesele a začal rychle něco drmolit. Jen tak tak jsem to stíhala. Ale upřímně, taky občas mluvím takhle rychle… No, vlastně, nejenom občas…
„Takže souhlasíš?“ zeptal se po chvíli ticha.
„Ehm, s čím?“ zeptala jsem se, protože jak jsem na chvíli vypla, unikla mi pointa.
„Půjdeš se mnou do toho klubu?“ zopakoval netrpělivě svoji otázku.
„Klubu?“ zeptala jsem se zmateně. Přesně jsem věděla, jak se teď tváří. V očích mu tančí jiskřičky a nedočkavě si kouše ret.
„Jo. Nově ho tu otevřeli. Je to jen deset minut od Bellina bytu. Prosím!“ zaúpěl.
„No tak jo.“ Souhlasila jsem potom. Rozptýlení mi jen pomůže.
„Dík. Takže v deset. Vyzvednu tě u vás, jo?“ domluvily jsme se a já odložila telefon.
Ani jsem nevěděla a nepřemýšlela nad tím, jak bude reagovat Bella. Nebude se jí líbit, že jdu s Willem (jde tu hlavně o ten princip, že jdu někam s klukem), ale jak už jsem řekla, bude ráda (stejně jako já), že budu mít nějaké rozptýlení. Takže je to jedna jedna.
Když se blížila desátá, oblékla jsem si upnuté džíny, které mi dělaly krásnou postavu a flitrové tílko. K tomu všemu jsem si ještě vzala koženou bundu.
Vzhledem k tomu, že Bella se zatím neobjevila, nechala jsem jí na stole vzkaz a slíbila jsem, že přijdu brzo. Otázka je, jestli nebudu zpátky dřív než ona…
Přesně v deset nula nula zazvonil Will. Výtahem jsem se svezla dolů a nadšeně se s ním přivítala. Bylo tak jednoduché s ním být… nemusela jsem přemýšlet nad tím, co dělám, protože s ním to bylo všechno přirozené.
Přesně jak Will říkal, klub nebyl daleko a za pár minut jsme tam byli.
Hned ze začátku jsme chvíli tancovali, ale pak jsme samozřejmě skončili u baru. A říct, že to byl jeden panák za druhým by nebylo přesné sdělení. Některý z těch drinků a různých alkoholických nápojů jsem pila úplně poprvé. A taky to zanechalo své následky…
Pocit opilosti se dostavil asi po třech hodinách, ale ještě to nebylo tak hrozný, abych s tím pitím přestala. Líbilo se mi z ničeho nic zapomenout na problémy a tak trochu ztratit zábrany, což s Willem nebylo nijak těžké.
Jenže mému tělo to za chvíli začalo vadit… ucítila jsem, jak se mi točí hlava a trochu podlamují kolena. Bylo mi jasný, že v tomhle stavu se k Belle vrátit nemůžu. Proto jsem se rozhodla strávit noc u Willa a domů se vrátit až budu, jak se to řekne? Střízlivá?
Will to celkem nadšeně přijal a odvedl mě k sobě. A právě proto mě překvapilo, že jsem se vzbudila ve své posteli.
Zcela instinktivně jsem pak došla do jídelny a posadila se za stůl. Přede mnou stál papírový pytlík z McDonaldu. Zvědavě jsem ho otevřela a vyndala horký kafe a svojí snídani.
„To je úžasný.“ Konstatovala jsem, když jsem znovu ucítila tu báječnou vůni slaniny.
„To jsem ráda.“ Ozvala se Bella zpoza rohu. „Nemyslela sis, doufám, že i přesto, že ses opila, bych ti dělala snídani. Tohle,“ kývla k pytlíku, „je mnohem jednoduší.“ Prskla a já věděla, že mám průšvih.
„Nejraději bych ti flákla.“ Pokračovala a sedla si naproti mně ke stolu.
„Promiň,“ omluvila jsem se. Bella seděla se založenýma rukama a podupávala nohou. To vše doprovázel její významný pohled.
„Mimochodem, jak jsem se sem dostala?“ zeptala jsem se, protože mi to už delší dobu vrtalo hlavou. Přitom jsem začala jíst snídaňovej burger se slaninou.
„Dovedl tě Will. Asi kolem čtvrté ráno. Ty si to nepamatuješ?“ zeptala se a pozvedla obočí. Zavrtěla jsem hlavou.
„Počkej, čtvrté ráno?“ podivila jsem se. Z baru jsme přece odcházeli asi ve tři. Co jsme pak dělali tu hodinu!?
„Jo. Ty máš úplný okno!“ zasmála se mému vyděšenému výrazu. Vyděšenému proto, že jsem si na něco vzpomněla.
„Ahm…“ souhlasila jsem a pokračovala. „A právě teď jsem si na něco vzpomněla. Ležela jsem vedle Willa. No a… neměla jsem toho na sobě moc…“ přiznala jsem vzpomínku, která mi před chviličkou jen letmo proletěla hlavou.
„Tím chceš říct…“ načala Bella větu a nechala ji vyznít do prázdna.
„Že jsme se spolu asi vyspali.“ Dokončila jsem to a začala litovat toho, že jsem se najedla. Teď se mi chtělo zvracet…
„Sophii, víš jaká je to pitomost?“ začala zase Bella s kázáním, když se zarazila a prohlídla si mě od hlavy až k patě.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se, protože tahle její strnulost mě víc jak překvapila.
„Asi jo.“ Řekla zaraženě a sedla si vedle mě.
„Sophii,“ začala tiše. „Will jednou řekl Sebovi, že jako Původní může mít dítě s upírkou…“ vysvětlila mi a já to pochopila.
„Tím chceš říct, že s ním můžu být těhotná!?“ vykřikla jsem a vstala od stolu. Panebože! Já jsem blbá!, nadávala jsem sama sobě.
Nakonec jsem se rozplakala.
Posadila jsem se zpátky ke stolu, a ač mě Bella utěšovala sebevíc, nepomáhalo to.
„Co mám teď dělat?“ vzlykla jsem jí do ramene.
„Asi budeš muset jít za Willem a sama se ho zeptat, co se stalo. Hlavně neplaš. Zatím nemáš jistotu, že mezi váma opravdu k něčemu došlo…“ uklidňovala mě.
„A to za ním mám jako jít a říct: Nazdar Wille, promiň, ale mám kocovinu a nepamatuju si, jestli jsme se spolu náhodou nevyspali…?“ předvedla jsem to Belle s kapkou ironie.
„Tohle ti ale nepomůže.“ Napomenula mě a její výraz zjihl.
„Jenže, co když se nedokážu smířit s tím, že se mezi námi něco stalo?“ zeptala jsem se a Bella se na mě tázavě podívala.
„Ještě před pár dny jsi říkala, že si dovedeš představit svůj život s ním.“ Poznamenala zmateně.
„Jo, jenže ještě před pár dny jsem si nebyla ochotna připustit své city k Erikovi…“ přiznala jsem a Bella se zatvářila soucitně.
„Nevěděla jsem, že s tou ztrátou paměti to z tebe nevyprchalo…“ přiznala a objala mě.
„Když ho máš ráda, řekni mu to. Pokud by byl s tebou, dokázal by se smířit s tím, že si nepamatuješ začátky vašeho chození a tohle všechno. Možná, že i ty by sis časem na všechno vzpomněla, ale nemá cenu, abyste tu hráli tu komedii, kterou zatím předvádíte.“ Postěžovala si na nás a zároveň mi promluvila do duše.
„Stejně už by mě nechtěl. Dost jsem mu ublížila.“ Připustila jsem a začala se psychicky připravovat na rozhovor s Willem.
„Hele, Soph, nepamatuješ si třeba,“ převedla Bella řeč zase na Willa. „Nemyslíš, že kdybyste spolu spali, snažil by se Will být opatrnej a měli jste třeba kondom…?“ ten hrozný, odporný otazník na konci věty mi propaloval díru do hlavy.
„Bello, já ani nevím, jestli jsem s ním spala nebo ne, takže takovýhle detail si opravdu nepamatuju!“ vyjekla jsem naštvaně a rozladěně naráz.
„Promiň, já… jen mě to napadlo…“ začala se mi hned omlouvat, ale já ji umlčela zvednutým prstem.
„Potřebuju zjistit, co se stalo, případně něco o tom těhotenství. Ale všechno bez Willa.“ Rozhodla jsem.
„Těhotenskej test?“ zkusila to Bella. Zavrtěla jsem hlavou.
„To mi asi zrovna dvakrát nepomůže.“ Zavrtěla jsem hlavou. Otřela jsem si uslzené tváře a postavila se.
„Jdu zavolat Willovi. Někde se sejdeme a… vyřešíme to.“ Zadoufala jsem a šla do svého pokoje. Poslala jsem Willovi SMSku a on souhlasil, že se sejdeme za hodinu v kavárně.
Oblékla jsem si černé tričko s dlouhým rukávem, světlé džíny a krk jsem si omotala šátkem. K tomu jsem si vzala tmavé sako.
Pak jsem vyrazila…
Když jsem přišla, Will už tam byl. Seděl u stolu úplně vzadu, a když si mě všiml, celej se rozzářil. Nevěděla jsem, jestli je to dobré nebo špatné znamení.
Došla jsem k němu a posadila se.
„Ahoj beruško.“ Pozdravil mě Will a natáhl ke mně ruku.
„Ahoj.“ Opětovala jsem mu pozdrav a vzala ho za ruku. Seděli jsme vedle sebe na pohovce, která se táhla kolem stolku, takže to, že se držíme, naštěstí nebylo vidět.
„Wille, potřebuju se na něco zeptat.“ Začala jsem hned a nejraději bych to na něj všechno vychrlila.
„Chceš vědět, co se stalo minulou noc.“ Odhadl a začal se smát. Vykulila jsem oči a s pootevřenou pusou jsem se na něj podívala.
„Jak to víš?“ zeptala jsem se zvědavě. Pokrčil rameny.
„Nevím…, trochu jsem doufal, že se budeš ptát a já si budu moct vymýšlet.“ Přiznal potupně.
„Ale neboj, nic se nestalo. Jenom si usnula.“ Ujistil mě ještě.
„Nahá?“ zeptala jsem se nevěřícně a otočila na něj hlavu. Pokrčil rameny.
„Bylo ti teplo.“ Řekl jen. Povzdechla jsem a pohladila ho po předloktí.
„Wille, je mi to líto.“ Šeptla jsem a položila si hlavu na jeho rameno.
„Co je ti líto?“ zeptal se zmateně.
„Že spolu nemůžeme být.“ Vysvětlila jsem mu a on přikývl.
„V pohodě. Zvyknul jsem si.“ Usmál se a pohladil mě po tváři.
„Já ti nechci pořád ubližovat!“ vykřikla jsem a hned jsem se zase uklidnila, protože jsem si všimla, že se po nás lidi dívají.
„Ber to tak, že mi neubližuješ. Je to můj život a já to třeba takhle chci.“ Oponoval mi. Zamračila jsem se a probodávala ho pohledem.
Teď si sice myslí tohle, ale já mu jednou dokážu, že ho mám ráda a udělám to bez toho, že bych mu neustále ničila život…
pěkná kapitola.. ;)) 
2024 ©