Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale neměla jsem moc času... Janča
Kapitola šedesátá první
Isabella:
Seděla jsem v pokoji a četla knížku. Vtom někdo zazvonil. S povzdechem jsem odložila knihu a vydala se ke dveřím. Přemýšlela jsem, kdo to tak může být.
Návštěvník mi vyrazil dech. Byl to Will. Strčila jsem ruce do kapes, abych mu nevrazila už na prahu.
„Co tu děláš?“ zeptala jsem se naštvaně.
„Jdu si pro Soph. Byli jsme domluvení.“ Odsekl se stejnou dávkou nenávisti.
„Není tady. Asi na tebe zapomněla.“ Oznámila jsem mu s výsměchem.
„To asi těžko. Jedině, že bys ji navedla.“ Obořil se na mě zuřivě.
„Můžeš si laskavě nechat svoje výlevy!?“ rozkřičela jsem se na celou chodbu a zatáhla jsem Willa dovnitř, abychom nerušili ostatní sousedy.
„Nevím, jestli dělám výlevy já nebo ty.“ Zamyslel se nahlas. To mě dopálilo.
„Prosimtě mlč!“ zařvala jsem na něj, ale on se nedal.
„Hele, co teď řeknu bych nikdy nikomu neřekl, ale ty mě jinak asi nepřestaneš nenávidět, takže takhle. Já Sophii miluju. Nikdy bych po ní ale nic nechtěl. Když mě nechce, tak mě nechce… ale musíš mi věřit, že chci jen to stejný co ty. Aby byla šťastná a v bezpečí. A teď musím přiznat, že v mojí hlavně to znělo líp…“ dokončil svůj monolog a čekal, co já na to. Bohužel…, musím přiznat, že mě to přece jen trochu obměkčilo.
„Ehm…, promiň…“ omluvila jsem se za svůj řev a nadávky.
„V pohodě, stačí mi vědomí, že už mě dokážeš snést.“ Usmál se a napřáhl ke mně ruku. Stiskla jsem ji, abych zpečetila náš smír.
„Ale nemysli si, že to půjde tak rychle.“ Upozornila jsem ho ještě.
„To jsem ani neočekával.“ Usmál se a otočil se ke dveřím, do kterých právě vešla Soph.
„Ahoj.“ Pozdravila zaraženě. Pochopila jsem, že se diví tomu, že tam s Willem stojíme a ještě jsme se nezabili.
„Ahoj.“ Pozdravili jsme ji s Willem sborově a ona k němu přešla, aby ho mohla políbit.
„Promiň, že jdu pozdě.“ Omluvila se mu a on jí ovinul ruce kolem pasu. Trochu to ve mně vzbuzovalo otázku, co vlastně spolu mají.
„Byla jsem v nákupáku a znáte mě…“ vysvětlila nám a začala se smát. Zakroutila jsem hlavou.
„Bell, nevadí ti, když dneska budu s Willem?“ zeptala se a věnovala mu zamilovaný pohled.
„Ne, v pohodě. Běž.“ Pobídla jsem ji. Pokud chtějí být spolu, tak ať jsou. Sice to nechápu, ale to není zas tak důležité.
Sophii si sbalila nějaký věci a odešla s Willem. Když jsem tam byla sama, napadlo mě, že zavolám Sebovi…
Sophie:
Když jsme dorazili k Willovi, nebylo těžké vymyslet zábavu. Pustili jsme si film a celej večer jsme se smáli. Pak už jsem ale byla unavená, tak mi Will ukázal koupelnu a pokoj, kde přespím.
Vzala jsem si ručník a šla se osprchovat. Musím uznat, že Will má byt opravdu krásně zařízený. A nejhezčí je asi právě ta koupelna. Kachličky byly udělány v různě tmavých tónech modré a úžasná sprcha s masážními hlavicemi – nádhera!
Když jsem byla hotová, omotala jsem si kolem sebe ručník a prsty jsem si pročesávala vlasy. Vrátila jsem se k sobě do pokoje a začala jsem v tašce hledat pyžamo. Vtom přišel Will. Vylekala jsem se a rychle se otočila. Přitom jsem zakopla a shodila si ručník.
S Willem jsme se na sebe strnule dívali. Hádala bych, že jsem byla celá rudá, ale to mi teď tak nevadilo, vzhledem k tomu, že před ním stojím nahá…
Will se nakonec odhodlal a přešel ke mně. Zvedl ručník ze země a podal mi ho. Vzala jsem si ho od něj a omotala ho zpátky kolem svého těla. Uvědomila jsem si, že Will u mě stojí nebezpečně blízko. Sklonil se ke mně. Obličeji jsme se skoro dotýkali. Položila jsem mu ruku na tvář a něžně ho políbila. Přitáhl si mě k sobě a začal mi to vášnivě oplácet. Vjela jsem mu rukou do vlasů a přitiskla se na něj.
Bylo to úžasný, milovala jsem ho. Chtěla jsem ho… ale, nic jsem přitom necítila…
Když jsem viděla Erika nebo na něj myslela, cítila jsem v břiše tisíce motýlků. S Willem nic. Vůbec nic. Nedokázala jsem to s ním pořádně prožít a proto jsem to ukončila.
„Promiň,“ omluvila jsem se mu.
„V pohodě.“ Šeptl zadýchaně.
„Wille,“ oslovila jsem ho a odstrčila ho od sebe. „Tohle nejde. Fakt ne, promiň, ale já…“ nedokázala jsem se vyjádřit a jen jsem koktala…
„Beruško, já to chápu, jo? V pohodě. Nic se neděje.“ Uklidňoval mě. Odvrátila jsem se od něj a schovala si obličej do dlaní.
„Ale to přece nejde!“ vyjekla jsem. „Měl bys mě nenávidět!“
„Měl bych tě nenávidět jen proto, že už mě nemiluješ?“ zeptal se tázavě. „Kdyby to bylo obráceně, ty bys mi to vyčítala?“ zeptal se zvědavě.
„Ne.“ Přiznala jsem a vrátila se k němu. Sedli jsme si na postel a Will mě objal kolem ramen.
„Sice tě nemiluju, ale mám tě hrozně ráda.“ Vyznala jsem mu své city a položila si mu hlavu na rameno.
„Taky tě mám rád.“ Zašeptal mi do ucha. „Nechceš se převlíct?“ zeptal se a mě došlo, že na sobě mám pořád ručník. Oblékla jsem si pyžamo a Will mě potom nechal spát.
William:
To, co Sophii udělala, mě dorazilo víc, než jsem na sobě dal znát. Když usnula, vypravil jsem se do baru. Je dobrý, že i jako Původní můžu utopit svůj žal v alkoholu…
Když jsem pil asi dvacátýho panáka, poprvé jsem to uslyšel. Její hlas. Donutil mě se otočit.
A když jsem to udělal, uviděl jsem nádhernou bytost…
Byla to dívka, ne o moc vyšší než Soph. Světle blonďaté vlasy měla zhruba po lopatky. Nejspíš tušila, že na ni zírám a taky se otočila. Měla modré oči. Nejistě se usmála. Najednou jsem se zastyděl. Co to sakra dělám? Ale taky jsem se na ni musel usmát.
Moje krásná neznámá vzala své pití a odešla. Bylo to, jakoby mi někdo vyrval srdce. Dneska už podruhé…
Sophie:
„Bell!“ vykřikla jsem nadšeně a vletěla do kuchyně.
„Co se stalo?“ zeptala se Bella s úsměvem.
„Volal mi Erik!“ oznámila jsem jí.
„A jsi šťastná z toho, že volal nebo z toho co říkal?“ zeptala se zvědavě.
„Slíbil, že přijede a vyřešíme to. Jako nás dva.“ Upřesnila jsem.
Od Willa jsem se vrátila předevčírem. Od té noci jsme spolu nějak moc nemluvili a já z toho byla smutná. Ale teď se všechno změnilo.
Erik přijede a možná se dáme zase dohromady. Byla jsem neskonale šťastná.
Ale vydrželo mi to bohužel jen chvíli…
Odpoledne, když Bella přišla z návštěvy kamarádky, řekla, že mi musí něco důležitého říct a že nemám vyvádět. Tak jsem si ji vyslechla.
Oznámila mi, že mluvila s Erikem. Prý mi vzkazuje, že nemůže přijet – něco mu do toho vlezlo. V tu chvíli, kdy to řekla, se mi svět zbortil jako domeček z karet.
„Nechápu, že má tu drzost vzkazovat ti to přese mě. To nemá odvahu s tebou mluvit sám, nebo co?“ nadávala Bella už asi druhou půl hodinu.
„Asi ne.“ Zašeptala jsem zničeně a zvedla jsem se k odchodu.
„Soph, já jsem byla na večer domluvená se Sebem, nevadilo by ti, kdybys tu byla chvíli sama?“ zeptala se opatrně.
Se Sebim se strašně dlouho neviděli. Co jsem měla říct? Sice jsem ji zrovna teď potřebovala, ale nechtěla jsem být sobecká. Ono toho pro mě už obětovala spoustu, nenechám ji, aby kvůli mně přišla i o přítele.
„Jo, klidně jdi. Budu v pohodě.“ Zalhala jsem. Bella na chvíli zaváhala, ale pak přikývla.
Odvlekla jsem se do pokoje a čekala až Bella odejde. Mezitím jsem se prala se svojí vnitřní bolestí.
Vždycky jsem se dokázala se vším rychle smířit, ale teď to nešlo. Bylo toho na mě moc.
Erik, Will, ztráta paměti…
Potřebovala jsem to nějak vypustit a teď mě nenapadlo nic lepšího.
Vrátila jsem se do kuchyně a ze zásuvky jsem vytáhla nůž. Nebyl nijak velký, spíš byl menší, přesně pro mé účely.
To, na co jsem se chystala, jsem nikdy předtím neudělala. Vždycky jsem se vyřádila na nějakých zvířatech nebo tak, ale nikdy to nezašlo takhle daleko. Teď jsem to ale potřebovala.
Vešla jsem do koupelny a zamkla. Pro případ, že se Bella vrátí dřív.
Posadila jsem se na zem vedle umyvadla. Natáhla jsem ruku a nožem jsem provedla jeden čistý řez přesně podél zápěstí.
Bolelo to a přesně to jsem potřebovala.
Tohle jsem zopakovala asi ještě pětkrát. Potom jsem odložila nůž a fascinovaně jsem sledovala, jak mi ze zranění vytýká krev. A s ní odtéká i mé trápení…
Na mé bělostné kůži ta rudá krev vypadala skoro nádherně. Jenže pak se něco zvrtlo. Začala jsem ztrácet vědomí…
Najednou se mi zatočila hlava a i přesto, že jsem seděla, upadla jsem. Praštila jsem se hlavou o umyvadlo a omdlela.
Poslední, co se mi prohnalo hlavou, byla tato slova: Fyzická bolest vždy předčí tu psychickou…
2024 ©