Kapitola šedesátá druhá
Isabella:
Když jsem se vracela domů, byla jsem ještě pořád zasněná a přehrávala si těch pár hodin se Sebim. Škoda, že jsme měli tak málo času.
Bylo mi líto, že jsem ho musela tak rychle opustit, ale nechtěla jsem Soph nechávat dlouho samotnou. Bůh ví, co by ji mohlo napadnout.
„To je blbost. Přece doma nemáme nic nebezpečného a je upír, co by se mohlo stát?“ uklidnila jsem sama sebe a vyhrabala z kabelky klíče. Odemkla jsem si, vešla jsem do bytu a sundala si kabát.
„Soph! Jsem doma!“ zavolala jsme na ni a doufala, že ji neprobudím ze spánku. Neozývala se. Pokrčila jsem rameny a řekla si, že přece jenom spí a šla jsem k ní do pokoje. Samozřejmě jsem ji musela zkontrolovat…
Nebyla tam.
Nejdřív mě to vyděsilo, ale o to víc mě to donutilo logicky uvažovat. Mohla by být v koupelně…?, zeptala jsme se sama sebe. Jasně, že mohla!
Jako neřízená střela jsme se rozběhla ke koupelně. Když jsem zjistila, že je zamčeno, začala jsem neurvale lomcovat s klikou. Potom mi došla trpělivost a do dveří jsem jednoduše kopla. Vylítli a já vešla dovnitř.
Soph ležela na zemi. Nejspíš byla v bezvědomí nebo tak něco. Měla rozřezanou ruku a tekla jí krev z čela.
„Soph!“ vykřikla jsem zděšeně a vrhla se k ní. Vzala jsem ji za ramena a pokusila se ji posadit, probudit, cokoli! Začala jsem s ní třást, ale ona pořád nereagovala.
„No tak! Sophie, sakra, prober se!“ začala jsem nadávat a mlátit s ní o něco silněji.
Vzala jsem tu její ruku. Poprvé jsem si všimla, že vedle ní leží nůž na vykosťování ryb a že čáry na její ruce jsou až moc rovné. To nebude náhoda. Ona to udělala schválně. Teprve teď mi to došlo. Ona je vážně… blbá!
Chtěla jsem jí ty zranění nějak vyčistit nebo aspoň obvázat, ale nic takovýho jsme tady neměli. Donesla jsem do koupelny polštář a Soph o něj opřela, aby byla v nějaké té stabilizované poloze a šla jsem k sousedům.
Zazvonila jsem a čekala. Každá další vteřina mě doslova mučila. Když mi někdo konečně otevřel, měla jsem sto chutí ho seřvat ať je to kdokoli a když od něj žádám pomoc…
Pro své vlastní štěstí to byl pohledný syn majitelů bytu. Můj výraz okamžitě zjihl a skoro jsem se i usmála.
„Ahoj.“ Pozdravil mě a v hlase měl roztomilý přízvuk. Soph je teď důležitější!, okřikla jsem se a vzpomněla jsem si na svoji kamarádku, bezvládně ležící na zemi. A pak mě ještě vážný hlásek v mé hlavě upozornil na to, že jsem zasnoubená…
„Ahoj. Promiň, že ruším, ale je to vážně naléhavý. Potřebuju půjčit lékárničku.“ Vysvětlila jsem mu v rychlosti situaci. Nejprve se zatvářil nechápavě, ale potom se otočil a šel pro ni. Když mi ji donesl, vděčně jsem se usmála.
„Díky, víš… moje kámoška… je trochu nešikovná.“ Zalhala jsem, rozloučila se a rychle jsem se vrátila zpět k sobě.
Jak jsem předpokládala, Soph dál nejevila žádné známky života. Povzdechla jsem, vzala vatový tampónek a nastříkala na něj dezinfekci. Vyčistila jsem jí ránu na čele a přelepila ji náplastí. Pak jsem se vrhla na ruku. Musela jsem vzít jednu čáru po druhé a trpělivě ji čistit, jinak bych se nedobrala žádnýho výsledku. Taky jsem se podivovala nad tím, kolik krve je v jedné malé upírce. Nakonec jsem Soph přiložila na ruku jakousi obrovskou, čtvercovou náplast a omotala jsem ji obvazem.
Když bylo vše hotové a ošetřené, zvedla jsem Soph a přenesla ji do jejího pokoje. Položila jsem ji do postele a sedla si vedle ní na židli.
Ani se nedalo popsat, jak moc jsem na ni byla naštvaná. Úplně jsem zuřila. Jak vůbec může někdo něco takovýho udělat?! To vůbec nepřemýšlela, co všechno se může stát?
Potřebovala jsem si s ní promluvit, tak jsem vstala a šla do kuchyně. Popadla jsem jedno šíleně smradlavé koření a odnesla ho k Soph. Dala jsem jí ho přímo k nosu. Okamžitě se probrala. Začala kýchat a s trhnutím se posadila.
„Au…“ zasténala a podívala se na svoji ruku. „Jak to, že se to nezahojilo?“ šeptla si pro sebe a vzhlédla. Její „au“ se změnilo na „ou“.
„Nezlob se, prosím.“ Žádala, ale to by toho po mě chtěla moc. Zamračila jsem se a sedla si zpět na židli. Založila jsem si ruce na prsa a významně jsem se na ni podívala.
„Bello, prosím. Já jsem to neudělala schválně. Nechtěla jsem…“ začala mi to vysvětlovat, ale já ji umlčela.
„Řekni mi jednu věc. Proč?“ zeptala jsem se, protože jsem to vůbec nechápala. A už vůbec jsem nepochopila, co ji tak rozrušilo.
„Kvůli Erikovi.“ Šeptla a otočila se na druhou stranu, aby nemusela vidět můj výraz.
„To tě to tak rozrušilo?“ zeptala jsem se a najednou mi jí bylo líto. Chápala jsem její pocity, ale sama bych je takhle neřešila.
„Jo.“ Přiznala a dívala se na svoji ruku, se kterou si hrála. Prsty si jezdila po obvaze a uhlazovala zastřižený kraj. Napadlo mě, že bych mohla jít k sexy sousedovi vrátit lékárničku.
„A to je takovej problém se s tím srovnat?“ vím, že jsem to řekla dost krutě, ale pro Soph takový věci nikdy nebyli problém.
„Jo je!“ vykřikla. „Protože ho miluju! Nechápeš to…“ zasténala potom a položila se na bok, tváří odvrácená ode mě.
„Udělala jsem to proto, že jsem nedokázala snést tu bolest. Tohle bylo mnohem lepší a rychlejší řešení.“ Špitla nešťastně.
„Sophii,“ zašeptala jsem a lehla si k ní na postel. „Vím, že máš Erika ráda, ale přece nemá smysl ubližovat si… kvůli klukovi. Kdyby pro tebe byl aspoň trochu dobrej, nedal by ti záminku, abys to udělala.“ Snažila jsem se jí promluvit do duše a doufala jsem, že už to víckrát neudělá. Strašně mě vyděsila.
Soph na mě otočila svůj ubrečený pohled a chvíli se rozmýšlela, co řekne.
„Udělala bys to pro Seba?“ zeptala se zvědavě. „Teda vlastně… kvůli Sebovi.“ Opravila předchozí znění.
„Ne.“ Odpověděla jsem hned. „Neber to osobně, ale neudělala bych to kvůli nikomu. Vážně nemá smysl to dělat.“ Řekla jsem, znavená z toho, že to musím neustále opakovat.
„Fajn.“ Šeptla a objala mě. „Už to neudělám. Slibuju!“ zašeptala mi do vlasů. Přitiskla jsem ji k sobě.
„Doufám, že to dodržíš.“ Chtěla jsem věřit, že jo, ale Soph… je Soph. I proto ji mám ráda.
„Jo…, tak já… teď… chtěla bych se jít projít.“ Vypadlo z ní nakonec.
„Jo, v pohodě. Klidně běž.“ Usmála jsem se na ni.
„Hmm…, ale co si vezmu na sebe? Musím mít něco s dlouhým rukávem.“ Začala nahlas přemýšlet a já se začala nahlas smát.
„Tohle je moje Soph.“ Řekla jsem a dál se dusila smíchy. Soph se zatím zvedla a začala prohrabávat svůj šatník.
S povzdechem a kroucením hlavou jsem ji opustila a šla si pustit televizi. Soph za pár minut přišla, už oblečená a zapáleně kolem mě poskakovala.
„Tak já jdu.“ Oznámila mi vesele. Tyhle její změny nálady mě vždycky překvapovali…
„Dobře, užij si to. Jen nechoď do barů, k ostrým předmětům a…, vždyť víš.“ Zkrátila jsem svůj proslov a Soph se usmála.
„Jo, vím. Bez obav. Budu se držet dál od alkoholu a ostrých předmětů.“ Slíbila mi a rozloučila se se mnou. Pak odešla.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli to byl dobrý nápad, nechat ji jen tak samotnou odejít. Ale zase jsem věděla, že potřebuje být sama, načerpat energii a všechno si nějak nechat projít hlavou. Tak jsem se zase věnovala televizi…
V tom někdo zazvonil. Zvedla jsem se a došla ke dveřím. Byl to Erik…
Jen nepatrná chvíle mě dělila od toho, abych ho praštila. Zasloužil by si to. Neměl Sophii dělat plané naděje.
„Ahoj.“ Pozdravil mě zvesela. Jak může být tak šťastnej?!
„Nazdar.“ Odsekla jsem naštvaně. Erik se zamračil.
„Stalo se něco?“ zeptal se Erik zmateně.
„Jo stalo. Ty to nevíš? Aha, zapomněla jsem. Tys to pouto raději vypnul, než aby ses musel dívat, jak trpí, co?“ začala jsem na něj naštvaně křičet a zatáhla ho dovnitř.
„Bello, uklidni se. Nic z toho jsem neudělal schválně, a jak vidíš, nakonec jsem tady.“ Oznámil mi uštěpačně.
„Jo, jasně. A proto si jí dělal naděje na to, že vše bude zas dobrý. Kecy! Vypadni, než se opravdu naštvu.“ Zařvala jsem, teď už opravdu rozzuřeně a dostrkala jsem ho pryč ze dveří.
Když jsem se ho, přes jeho protesty, konečně zbavila, dopadla jsem na pohovku a začala jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnila.
Náhle jsme zase uslyšela zvonek. Myslela jsem, že je to Erik a tak jsem nechtěla ani otvírat, ale zvonek drnčel dál. Ještě chvíli jsem to nechala, ale pak už jsem to nevydržela a šla otevřít.
„Jestli si myslíš, že tím zvoněním něco dokážeš…“ spustila jsem, když jsem se zarazila. Za dveřmi stál Seb.
„A dokážu?“ zeptal se mile.
„Já nevím…“ odpověděla jsem omámeně a pozvala jsem ho dál. Zavřela jsem dveře a otočila se k němu. Přešel ke mně a vzal můj obličej do dlaní.
„Chybělas mi.“ Zašeptal a políbil mě.
„Vždyť jsme se viděli před pár hodinami.“ Zasmála jsem se.
„To jo, ale víš, jak těch pár hodin bylo bez tebe těžkých?“ zeptal se s nepatrnou stopou arogance. Musím uznat, že to bylo sexy… vzal mě za ruku a posadili jsme se vedle sebe na pohovku.
„Víš, chtěl jsem s tebou něco probrat,“ začal a pořád mě hladil po rukách.
„A to něco je…?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Budoucnost…“ nakousl téma, kterého jsem se celkem bála.
„Ehm, co přesně chceš řešit?“ zeptala jsem se bojácně.
„Chtěl bych koupit byt. V L. A.. Pro nás dva. Abychom měli trochu soukromí.“ Vysvětlil mi své důvody.
„Ale Sebe…“ začala jsem vymýšlet důvody, které by ho od toho odradili. „Myslím, že Sophii se dřív nebo později odstěhuje a my dva můžeme zůstat tady.“ Přemlouvala jsem ho.
„Vážně?“ zeptal se a v jeho hlase byla znát lítost.
„Vážně.“ Šeptla jsem a políbila ho. Přitáhl mě k sobě a začal mě vášnivě líbat. Zapletla jsem prsty do jeho vlasů a nedopatřením jsme ho povalila na záda.
„Po tomhle se mi stýskalo.“ Zasmál se a svlékl mi tričko. Rozpustila jsem si vlasy, které jsem měla doteď v culíku a rozepla jsem mu kalhoty.
Pohladil mě po tváři a svlékl si mikinu. Ještě chvíli jsme pokračovali ve vzájemném svlékání, až už nebylo co vysvlíkat…
Sice to bylo na pohovce takový… blbý a nepohodlný, ale touha byla silnější…
Když bylo po všem, oblékla jsem si spodní prádlo a došla pro deku. Sebi mezitím roztáhl pohovku, abychom se tam vešli oba vedle sebe. Lehla jsem si mu do náruče a zavřela oči.
Opravdu mi tohle chybělo… milovala jsem jen tak ležet vedle něj, vdechovat jeho vůni a cítit jeho přítomnost. A doufala jsem, že on to má stejně.
„Lásko?“ zašeptal a otočil se na mě.
„Neříkej mi tak…“ zaškemrala jsem.
„Vždyť jsi moje láska.“ Usmál se a pohladil mě po vlasech.
„To sice jo, ale mě se to nelíbí…“ rozhodla jsem.
„No jo. Prostě jsi moje Belluška.“ Shrnul to a já se zase ohradila.
„Hele!“ vykřikla jsem a plácla ho přes hrudník.
„Tak já už přestanu.“ Nechal se nakonec přemluvit a omotal kolem mě paže. Nenechala jsem se uvěznit v jeho objetí a sedla jsem si obkročmo na něj. Dal mi za ucho pramínek vlasů a dal mi pusu na čelo.
„Jsi úžasná. Miluju tě.“ Vyznal mi lásku a začali jsme se líbat nanovo. Když jsem uslyšela klapnutí dveří. Otočila jsem se a vzápětí do pokoje vešla Soph.
2024 ©