Ahoj, po dlouhé době s další kapčou... Rovnou se přiznám, že mám napsaný asi tři kapitylo dopředu a víkend asi taky strávím psaním, protože VŮBEC nemám čas a chtěla bych Erika dokončit (už mi toho moc nezbývá...). No, snad se bude líbit...Janča
Kapitola šedesátá třetí
Isabella:
Když nás uviděla, nejdřív strnula na místě, ale pak zamumlala něco jako omluvu a rychle se vypařila do vedlejší místnosti – kuchyně.
„Tak tohle jsem podělala.“ Shrnula jsem události posledních pár hodin a hlavně tuhle.
„Proč?“ zeptal se Seb zmateně.
„No…, ona něco provedla,“ začala jsem a vynechala, co přesně se stalo. „a já jí pak řekla, že kluci nejsou důležití a má se na to vykašlat. A pak mě tu najde v takové pozici…“ zakončila jsem to trochu… ztrapněně?
„Myslím, že bys měla jít za ní.“ Poradil mi. Přikývla jsem, zvedla se a omotala se dekou. Když jsem přišla za Soph do kuchyně, byla trochu zaskočená. Zrovna si krájela salám do sendviče.
„Promiň.“ Omluvila se mi a pořád klopila zrak ke svému jídlu.
„V pohodě…“ vzala jsem to a popošla k ní blíž.
„Příště, až ho tu budeš mít…, mohla bys mě prosím upozornit?“ zasmála se. „Je to trochu trapný vidět svýho bratra a nejlepší kámošku v takové…, ehm… situaci.“
„Jo.“ Souhlasila jsem, i pro své vlastní dobro.
„Fajn, tak já vás tu nechám.“ Rozhodla se. „Dej mi vědět, až…, no prostě až bude Seb pryč.“ Zakoktala.
„Nemyslíš si, doufám, že jsme tak nadržení, že na to vlítnem hned, jak se za tebou zavřou dveře.“ Zkusila jsem to obrátit ve vtip, ale Soph se zamračila.
„To nevím. Ještě včera bych si nemyslela, že si to rozdáte na naší pohovce…“ zamyslela se a pak se zase začala smát.
„Tak já jdu.“ Řekla, když do místnosti vešel Seb. „Užijte si to.“ Popřála nám a potutelně se usmála. Pak KONEČNĚ odešla. Ne, že bych se jí chtěla zbavit, ale už jsem chtěla tuto trapnou scénku ukončit.
„Vidíš? Tohle jsem myslel tím soukromím.“ Usmál se Sebi a přešel za mnou. Vysadil mě na linku, abychom měli oči ve stejné úrovni. Koukla jsem se na něj. Já byla ve spodním prádle, on měl na sobě boxerky a rozepnutý džíny.
„Víš, co jsem zjistil, když jsem byl bez tebe?“ zeptal se zvědavě.
„Co?“ zeptala jsem se drze.
„Zjistil jsem, že už bez tebe nikdy nechci být.“ Oznámil mi přesvědčivě. Zakroutila jsem hlavou a vrazila mu rychlou pusu. Objal mě a já si mu položila hlavu na rameno.
„Víš…, je to nezvyk…“ přiznala jsem s úsměvem.
„Co?“ zeptal se a přejel mi rty přes ucho.
„No, my dva jsme si vždycky byli podobní tím, že moc nevyznáváme svoje city a ty tu teď stojíš a…“ nedokončila jsem větu, protože mě začal líbat.
„Hele! Já jsem Sophii něco slíbila.“ Zasmála jsem se a objala ho.
„To nevadí, nedozví se to.“ Samolibě se usmál a zvedl mě do náruče. Omotala jsem mu ruce kolem krku a opřela si o něj čelo.
„Jak to můžeš vědět? Třeba tě každou noc drbeme.“ Provokovala jsem ho. Nenechal se a najednou jsme se ocitli v mým pokoji. Položil mě na postel a sám si lehl vedle mě.
Dlouho jsme to nevydrželi… myslím, jen ležet. Udělala jsem první krok a lehla si na něj. Zase jsme se líbali a mazlili.
„Řekni to.“ Poprosil Seb zadýchaně.
„Co?“ zeptala jsem se na oko nechápavě. Vlastně, přesně jsme věděla, co po mě chce.
„Ty víš…“ povzdechl a odtáhl se.
„Hele, až moc dobře víš, že vyznávání citů není moje silná stránka.“ Bránila jsem se naštvaně. Seb na to nereagoval. To mě rozzuřilo. Přetočila jsem se na bok, a i když se mi to nelíbí, musím přiznat, že jsme trucovala. Seb to vycítil a vzal mě kolem ramen. Nahněvaně jsem ho setřásla.
„Promiň,“ zašeptal omluvně. Otočila jsem se a váhavě pozvedla obočí.
„Takže…?“ zeptala jsem se, trochu vyvedená z míry tím, co se tu za posledních pár minut stalo.
„Omlouvám se, nebudu tě do ničeho nutit.“ Ujistil mě a usmál se. Povzdechla jsem a vrátila se na své místo v jeho náruči.
Znovu jsem si v hlavě přehrávala naše rozhovory a těch málo vyznání lásky, které jsme si za ty tři roky řekli. Věděla jsem, že ho miluju a on mě, ale nechtěla jsem se vázat. Ani k němu. A zatím jsem nevymyslela plán, kterým by se to dalo vyřešit.
Tohle bude ještě dlouhý den…
Sophie:
Šla jsem po ulici a pořád jsem měla na tváři úsměv. Seb a Bella. V takové situaci. To by mě nenapadlo ani ve snu…
Najednou jsem zahlídla poutač nad obchodem, který hlásal, že uvnitř mají zákusky (jo, přiznávám, některý ruský slova mi lezou do hlavy lépe než jiný…). Dostala jsem chuť na něco sladkýho a začala jsem hledat peněženku. Nemohla jsem ji najít, ale nejsem ten typ, co se zastaví, položí si to a začne hledat pořádně. Takže mě ani neudivilo, že jsem někoho srazila.
„Ou, promiň.“ Začala jsem se omlouvat a doufala jsem, že ten člověk není rus… posbírala jsem věci, které mi vypadli z tašky a zvedla jsem hlavu.
„V pohodě.“ Přijal to ten kluk a zvedl se. Zatajila jsme dech. Byl to Erik. Sakra...?
„Ahoj.“ Pozdravila jsme ho roztřeseně a on se usmál.
„Ahoj Soph. Takže jako za starých časů?“ zeptal se pořád ještě pobaveně.
„Cože?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěděla o čem mluví.
„Aha, promiň, zapomněl jsem. Takhle jsme se seznámili. Až na to, že jsem srazil já tebe.“ Vysvětlil mi. Chápavě jsem přikývla a dala si tašku zpět přes rameno.
„Mimochodem, co jsi vlastně hledala?“ zeptal se zvědavě.
„Co? Aha, hledala jsem peněženku. Před chvílí jsem snědla sendvič a teď jsem měla chuť na něco sladkýho a nemohla jsem ji najít.“ Vychrlila jsem to na něj a on mě vzal za ruku.
„Předpokládám správně, že jsi chtěla jít támhle, že?“ zeptal se a ukázal k obchodu, do kterého jsem měla namířeno.
„Jo, tam. Jak to víš?“ zeptala jsem se a Erik zavrtěl hlavou.
„A můžu tě pozvat?“ zeptal se, ignorujíc moji předchozí otázku. Přikývla jsem. Na zákusky a na zmrzku se nechám pozvat od kohokoli…
Došlo mi, že jseště před pár hodinami jsem na Erika byla strašně naštvaná, jenže teď… jak mě držel, všechna zloba se rozplynula a nahradili ji city, které v mé hlavě křičeli, že ho mám okamžitě políbit.
Ne, to neudělám!, okřikla jsem se a podívala se kolem sebe. Z ničeho nic jsme byli v obchodě a před námi se tyčila vytrína s hromadou zákusků.
„Takže, který chceš?“ zeptal se Erik a fascinovaně pozoroval reakce v mém obličeji.
„Já nevím. Musím si to rozmyslet.“ Vysvětlila jsem mu. Nechápavě na mě zíral.
„Nemůžu přece sníst jakýkoli.“ Zasmála jsem se.
„Nemáš žádnej oblíbenej?“ zeptal se a bylo vidět, že ho to zajímá.
„Jo, jo myslím, že mám. Ale mám ráda všechny. Myslím, že dneska si dám čokoládovej dort.“ Vybrala jsem si nakonec. Erik přikývl a šel to koupit. Já se zatím posadila ke stolu a svlékla jsem si kabát. Přitom jsem pozorovala Erikovu dokonalou postavu. Musel ji mít už jako člověk, jenže na to si bohužel nevzpomínám. Přemýšlela jsem, jestli je pořád stejnej, nebo ho to v něčem změnilo.
„Tak tady jeden dortík pro krásnou slečnu.“ Zašveholil Erik a postavil přede mně kus dortu na papírovém tácku.
„Dík.“ Špitla jsem vděčně a pustila se do něj. Měl silnou čokoládovou polevu – přesně jak to mám ráda. Erik si koupil ořechovej a taky se dal do jídla.
Chvílemi jsem přemýšlela, proč tohle všechno dělá. Opravdu, ale vůbec, jsem to nechápala. Nedávalo mi to smysl. Proč by mě jednou měl chtít a pak zase ne? A proč tu se mnou tak otevřeně flirtuje!?
Když jsem měla dojedeno, čekala jsem až Erik dojí taky. Celou dobu jsme tam mlčky seděli…
„Takže, co teď?“ zeptal se, když jsme vyhodily tácky a opustili obchod.
„Nevím. Upřímně? Dala bych si kafe.“ Zatoužila jsme po horkém kapučínu nebo latéčku.
„Fajn. Tady kousek je dobrá kavárna.“ Oznámil mi a zase mě vzal za ruku. Projelo mnou příjemné mrazení.
„Ehm, dobře. Jak to vlastně všechno víš?“ zeptala jsem se, protože mi Erik přes Bellu vzkázal, že nemůže přijet a najednou se tu zjeví a vypadá jako by tu bydlel roky.
„Přijel jsem včera večer a už jsem se tu celkem zorientoval.“ Vysvětlil mi hned. Trochu mě zamrzelo, že nepřišel za mnou. Na druhou stranu, to, že jsme se tu takhle srazili asi není náhoda…
„Aha…“ přikývla jsem a pokračovala v chůzi.
„Stalo se něco?“ zeptal se Erik zmateně a otočil mě k sobě obličejem.
„Ty si vážně myslíš, že přijedeš a všechno spravíš kafem!?“ zakřičela jsem na něj zuřivě.
„Ne. Jen jsem myslel, že nám to pomůže a tobě to udělá radost.“ Řekl a sklopil zrak.
„Fajn, super, jestli se chceš sbližovat, tak s někým jiným. Já nemám náladu.“ Zařvala jsem na něj a utekla.
Vůbec jsem nevěděla, kde se ve mně ta zloba najednou vzala. Věděla jsem, že tam Erik zůstal stát jako přikovanej, ale ani to mě nedonutilo otočit se.
Pořád jsme běžela, dokud mi nepípl mobil. Zastavila jsem a vytáhla ho z kapsy. SMS byla od Belly.
Napsala mi, že Seb odešel a že se mám vrátit. Tak jo. Vzala jsem ji za slovo a upíří rychlostí jsem se rozběhla domů. A když jsem byla doma, málem jsem prolítla dveřmi. No jo no…, neodhadla jsem to…
Řekla jsem Belle, co se stalo a ona si málem ukroutila hlavu…
„Ten kluk je vážně idiot!“ stěžovala si na něj. „Přijde a je mu jedno, co to s tebou dělá. Já bych ho…“ začala vyjmenovávat vše, co by mu nejraději udělala. Zaslechla jsem něco jako, že ho zmlátí, zahrabe, ale pak zase, že to by bylo zbytečně pracný a že zabodat do něj kolíky by bylo lepší.
Zavrtěla jsem hlavou a odvlekla se k sobě do pokoje. Svalila jsem se na postel a usnula.
Když jsme se vzbudila, stál před mojí postelí sbalený kufr. Nejdřív jsem se lekla, že mě chce Bella vystěhovat, ale pak mi bylo vysvětleno, že se stěhujeme k Sebovi do většího. Abych řekla pravdu, Sebova definice většího by mě celkem zajímala.
Nakonec jsme s Bellou sedly do auta a jely. Nebylo to daleko a překvapilo mě, jak je Sebův dům veliký (nechápu, proč v něm nebydlí i normálně a pořád bydlí u někoho…).
S Bellou jsme si vybrali společný pokoj, ale stejně… Bells asi bude většinu času u Seba. Když v tom mě něco zarazilo… známá vůně. Až moc známá.
„Proč jste mi neřekli, že tu je i Erik?“ vyjekla jsem naštvaně.
„Cože?“ zpozorněla Bella a obě jsme pohledem spočinuly na mém bratrovi.
„On vám to neřekl? Slíbil, že se vám ozve…“ vymlouval se Sebi a Bella se zamračila.
„Jo, ozval. Potkal Soph a flirtoval s ní.“ Odsekla mu nakvašeně a založila si ruce na prsa.
„Flirtoval? Mě řekl, že je zadanej. Prej má holku…“ pokračoval by, kdyby si nevšiml mého výrazu.
„Holku?“ zeptala jsem se udiveně. Přikývl. Vím, jak moje otázka zněla blbě…, je jasný, že Erik není na kluky…
„On ti to neřekl? Přijel jen kvůli tomu. Chtěl ti říct, že je… konec.“ Poslední slovo zašeptal. Měla jsem co dělat, abych neomdlela.
Bella mě objala a snažila se zklidnit můj poplašný tlukot srdce. Byla jsem úplně mimo, vyvedená z míry… Jak mi může jeden den tvrdit, že mě má rád a pak přijet s tím, že má přítelkyni!? Debil jeden! Je to kretén! Nesnáším ho!
Jo a tady je přesně vidět, jak blízko má láska k nenávisti…
„Kde je?“ zeptala jsem se nenávistně.
„Myslím, že šel lovit.“ Řekl Seb a vypadal zamyšleně.
„Ten něco zažije až přijde.“ Sykla jsem si pro sebe a Bella zvedla obočí.
„Ne, nezažije, protože ty budeš ve svým pokoji.“ Řekla rázně a celkem jasně… achjo… takže dneska už ho nezmlátím…
„Fajn.“ Zamručela jsem a šla k sobě. Práskla jsem dveřmi a sedla si na postel. Peřiny měli hezký vzorek povlečení. Bylo modrý. Nahoře tmavě a přecházelo do světlé, takže na konci byl bílý pruh a byly na něm bublinky. Spousty bublinek.
Usmála jsem se při své představě obřího bublifuku a přešla jsem k zrcadlu. Vzala jsem si hřeben a začala jsem se česat.
Chtěla jsem vyzkoušet nějaký nový účes, když už jsem tu zavřená a vylovila jsem z kufru skřipce a gumičky.
Když v tom…
Klesla jsem do křesla. Měla jsem pocit, jakoby mi v hlavě vybuchla bomba. Byl to nával tolika emocí…, už jsme ani nedokázala rozeznat, které jsou moje a které jsou cizí. Erikovi…
Nevěděla jsem, co mám dělat. Nedokázala jsem si vzpomenout. Nevěděla jsem, co se děje. Najednou se mi před očima mihl Erikův obličej. V bolestné grimase…
Musím… hned… za ním. Sakra! Proč nejsem ani schopná se zvednout!?
Nakonec se mi to (nejspíš HODNĚ silnou silou vůle) podařilo. Vyběhla jsem ze dveří a bylo mi jedno, že mě Bella chytla, vyrvala jsem se jí a běžela jsem dál. Nějak… intuitivně jsem věděla, kam mám jít. Věděla jsem, kde je. Nevím, jestli mě k němu táhlo srdce, nebo pouto, ale bylo to něco silnýho.
Vzala jsme to přes silnici až do lesa. Tam jsem se zastavila. Měla jsem pocit, že už jsem blízko. Vlastně, myslela jsem, že už jsem tady. Jenže Erik nikde.
Pro jistotu jsem se ještě jednou rozhlídla. Už jsem to chtěla otočit a vzít to z druhé strany, když jsem TO uslyšela.
Rozběhla jsem se za tím. Bez rozmyslu, bez jakéhokoli předchozího zaváhání.
Pak jsme ho konečně uviděla…
Ležel na zemi, končetiny odtržené od těla, celý od krve. Tohle už jsme jednou viděla…, vybavilo se mi najednou. Ale kde?
Soph! Ten sen! Byl to ten sen!, ozvalo se mi v hlavě.
„Cože?“ zeptala jsem se bezmocně.
Sakra Soph! Copak si nevzpomínáš!? Plakala jsi a potom se ti to zdálo!, křičel hlas dál a přidával na intenzitě. Pomalu mi to začalo docházet a zároveň mě to děsilo.
Chtěla jsem odtrhnout pohled od Erikova zohaveného těla, ale nemohla jsem. Něco mě k němu poutalo. Přešla jsem těch pár kroků, které nás dělily a klesla jsem na kolena.
Vztáhla jsem k němu ruku. Přejela jsem mu prsty po tváři. Měl zavřené oči. Bylo to…jako vrátit se domů. Vrátit se domů po dlouhé cestě…
„Eriku, já… já si to pamatuju. Tebe. Všechno. Miluju tě.“ Kníkla jsem. Teprve teď mi došlo, že ta má (obrazně) dlouhá cesta byl návrat k mým vzpomínkám. K mému starému životu.
Sjela jsme mu rukou k ramenu. Nebo spíš k tomu, co z něj zbylo… když se kolem mé ruky objevila slabá, oranžová záře.
Lekla jsem se, ucukla rukou a couvla. Byla jsem ale zvědavá a udělala jsem tu stejnou věc znovu. Zase se objevila ta záře. Tentokrát kolem celého mého těla. Nahnula jsem se k Erikovi blíž. Kolem jeho ramene a urvané ruky se objevila sytě oranžová nit. Když jsem posouvala rukou, ona se posouvala taky a uzdravovala Erikova zranění. Udělala jsme to takhle u všech míst, kde měl třeba jen miniaturní kapku krve. Když jsem byla hotová, posadila jsem se na zem vedle něj a okouzleně jsem pozorovala, jak se oranžové čáry vstřebávají do jeho těla. Společně s poslední z nich otevřel oči.
„Co…- co se stalo?“ zeptal se tiše a pomalu se posadil. Okamžitě jsem mu pomohla.
„Já nevím. Zavolal si mě poutem, nejspíš nevědomky. Když jsem přišla, už jsi tu ležel. Vážně nevím.“ Pokrčila jsem rameny a nejraději bych mu padla kolem krku.
„Ty… počkej, něco si říkala. Já… co to bylo?“ zeptal se Erik zmateně. Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli mu mám říct pravdu nebo si to nechat pro sebe, ale zvítězilo moje rychlé mluvení bez přemýšlení.
Všechno jsem mu řekla, nebo spíš, vychrlila jsem to na něj, jak jen to šlo. Pověděla jsem mu o tom, jak jsem ho našla, taky o tom divným světle, kterým se uzdravil a nevynechala jsem ani to, že jsem si vzpomněla. Rozpačitě se na mě koukal.
„Takže… co teď?“ zeptal se Erik a rozhlížel se kolem. Křičeli na mě jeho myšlenky. Myslela jsem, že se mi rozskočí hlava. Z těch pár týdnů ticha jsem na to nebyla zvyklá. Ale nechtěla jsem to zastavit. Mému podvědomí dělalo radost, že to všechno zase může slyšet.
Vstala jsem a natáhla k Erikovi ruku. Stiskl ji a taky se postavil.
„Měli bychom se vrátit. Budou o nás mít strach.“ Řekla jsem a otočila se směrem, kterým byla silnice.
„Eriku, kdo ti to vlastně udělal?“ zeptala jsem se… zvědavě? Spíš starostlivě.
„To by bylo dobrý vědět.“ Usmál se. Óóóó, sakra. To by se mělo zakázat. Řekl mu někdy někdo, jak dokáže oslnit, zaujmout, vygumovat mozek…?
„Ty si to nepamatuješ…“ shrnula jsem to smutně, spíš pro sebe než pro něj. Pokrčil rameny.
„Víš Sophii, když ti někdo trhá ruce tak se většinou nepředstavuje.“ Řekl ironicky a ušklíbl se. Kdy se nedíval, vyplázla jsem na něj jazyk.
„A tohle, jsem viděl.“ Dodal a pokračoval v chůzi. Nechápala jsem, proč jdeme pěšky a ještě k tomu takhle pomalu, ale nevadilo mi to. Nejspíš proto, že to prodloužilo naši společnou chvíli.
Celou cestu jsme si povídali. O všem možným. Hlavně o tom, co se stalo za tu dobu, co jsme byli od sebe. Potěšilo mě, že se Erik nezmínil o žádné holce, tak jak říkal Seb. Nelíbila se mi představa Erika a nějaké holky, byť by ji jen třeba držel za ruku.
Bohužel, když jsme došli domů, situace se trochu změnila… a nejvíc to podělal Seb…
Omylem se Erikovi prořekl o mém malém “dobrodružství” s Willem. Takže teď je na mě Erik naštvanej a ten malý detail, že se mi vrátily vzpomínky, je mu úplně volnej. Jo, holt, život je nefér…
Celej den jsem trucovala a seděla zavřená ve svým pokoji. Jenže ani to mě potom už nebavilo. Vyšla jsem ven a narazila na Bellu. Evidentně se chystala na lov.
„Nevíš, kde je Erik?“ zeptala jsem se.
„Asi u sebe. Předpokládám, že balí.“ Zarazila se. „Neřekl ti to?“ ptala se zaskočeně a okamžitě si začala vyčítat, že mi asi řekla něco, co neměla.
„Cože!?“ vykvikla jsem a hned se hnala k jeho pokoji.
Bella měla pravdu. Na posteli ležel kufr a přes prosklenou část zdi jsem viděla Erikovo auto s otevřeným zavazadlovým prostorem… když jsem se přes dešťové kapky podívala pozorněji, rozpoznala jsem Erikovu siluetu.
Podíval se mým směrem a vrátil se do pokoje. Ne kvůli mně, pro kufr.
„Eriku…“ zamumlala jsem potichu.
„Nemám ti co říct.“ Řekl tvrdě a šel zpátky k autu. Dal všechny tašky na svá místa a zavřel. Pak se ještě vrátil do pokoje.
„Tak mi aspoň řekni, co přesně jsem udělala!“ můj hlas měl hysterický podtón…
„Ty nevíš!?“ zařval na mě a s ránou praštil dveřmi. Čekala jsem, kdy se rozletí na malý, skleněný kousíčky. Ještě znovu se na mě otočil.
„Pokud si dobře pamatuju, tys se mnou nechtěla nic mít! Tys chtěla čas, aby sis mohla v klídku s Willovou pomocí vzpomenout!“ obořil se na mě.
„Teď mi křivdíš.“ Pípla jsem potichu a z očí se mi valily slzy.
„Víš co? Mě už je to jedno. Řekla si, že se mnou nechceš být a já to respektoval. A teď najednou přijdeš a tvrdíš mi, že si najednou všecko pamatuješ a víš, co? Já už toho mám plný zuby! Sorry, ale je toho na mě moc!“ skončil se mnou a vyrazil ke svému autu. Vyběhla jsem za ním ven. Za chvíli jsem byla celá mokrá a už jsem ani sama nevěděla, co jsou slzy a co déšť.
„Nemůžeš mě tady takhle nechat!“ zakřičela jsem na něj a rozběhla se k autu.
„Můžu.“ Řekl a otevřel si dveře od auta.
„Eriku, počkej.“ Snažila jsem se ho přesvědčit. „Prosím, já vím, udělala jsem spoustu chyb, ale vážně, prosím! Já… miluju tě…“
Nevím, jestli ho mé vyznání obměkčilo, ale zabouchl dveře a přešel ke mně. Sklonil se nade mnou a vzal můj obličej do dlaní.
„Soph, promiň… neměl jsem… nechtěl jsem ti to říct. Potřeboval jsem to ze sebe dostat a tys byla na ráně. Já jsem ti to všechno odpustil, už předtím… dokážeš teď odpustit ty mně?“ zeptal se smutně.
Nechápala jsem to. JÁ jsem udělala chybu, JÁ to všechno podělala, ale ve finále mám odpustit já jemu!?
Bylo mi to jedno. Zrovna teď to nehrálo žádnou roli. Vrhla jsem se mu do náruče. Omotala jsem mu ruce kolem krku tak silně, že jsem se lekla, abych ho neudusila. Přitiskla jsem se k jeho promáčené bundě a dala mu pusu. Usmál se a pohladil mě po mokrých vlasech.
„Bože! Já tě tak miluju.“ Zasténala jsem a opřela se o něj.
„Já tebe taky.“ Zašeptal mi do vlasů a vzal mě za ruku. Odvrátila jsem se a tázavě se na něj podívala.
„Měli bychom jít dovnitř.“ Navrhl Erik a víceméně mě táhl za sebou. Zavřeli jsme dveře a přes celou skleněnou stěnu jsme natáhli závěs.
Sedla jsem si na postel a jen se na něj dívala. Byla jsem naprosto šťastná. Byl se mnou. Už jako opravdu se mnou.
„Víš, že těmi mokrými kalhotami sedíš na mé čisté, teplé a hlavně suché posteli…?“ zeptal se Erik se smíchem a já se vymrštila na nohy.
„Promiň…“ zamumlala jsem a doufala, že to snad za chvíli uschne.
„To nic.“ Sykl Erik a svlékl si mokrou bundu a tričko. Zase jsem musela obdivovat jeho dokonalé tělo. A nestačilo mi, že jsem se na něj mohla jen koukat… šla jsme k němu a objala ho. Bylo mu jasný, co chci…
„Soph, musím ti něco říct.“ Začal Erik a vzal mě za ruce. Čekala jsem, co z něj vyleze.
„No?“ zeptala jsem se naléhavě.
„Řekl jsem mámě… o tom, co jsme. Co se stalo a všechno…“ pokrčil rameny.
„To je dobrý. Myslím, že je lepší, když to ví.“ Ujistila jsem ho a začala jsem ho líbat. Přejížděl mi prsty po zádech, hladil mě… a já si to užívala. Navzájem jsme se svlékli a skončili, jak jinak než v posteli.
Ležela jsem pod ním a ovládána rozkoší jsem mu zarývala nehty do ramene. Hladil mě po tváři a namotával na prst pramínek mých vlasů. Už jsem říkala, že jsem byla dokonale šťastná?
Ležela jsem Erikovi v náruči a hrála si s jeho (oproti mně) velkou dlaní a dlouhými prsty. Měl hebkou, jemnou ruku.
„Jak to vy kluci děláte?“ zeptala jsem se závistivě.
„Jako co?“ zeptal se a stiskl moji ruku.
„Vždycky máte úžasně hebký ruce, krásný vlasy… a přitom se ani nesnažíte.“ Stěžovala jsem si.
„Myslím, že jako upírka to nemusíš řešit.“ Pousmál se a políbil mě ve vlasech.
„Za jak dlouho myslíš, že na to někdo přijde?“ zeptala jsem se a neušlo mi uchichtnutí.
„Na co přesně?“ zeptal se Erik a prsty mi jezdil po lokti.
„Na nás.“ Řekla jsem a natáhla se pro polibek.
„Doufám, že to bude ještě chvíli trvat, ale s Bellou teda nevím.“ Řekl a oba jsme se začali smát.
2024 ©