Udělám cokoli, s láskou Erik - 64. kapitola

Kapitola šedesátá čtvrtá

Sophie:

Fajn… asi jsem to měla čekat… ale tohle by mě nikdy nenapadlo!

S Erikem jsme si byli moc dobře vědomi toho, co se stane, až oznámíme, že jsme zase spolu. Ale tohle by snad nenapadlo nikoho!

Všichni začali vzpomínat na „těžké“ začátky našeho vztahu. Samozřejmě nezapomněli zmínit i únos a rozchod… jenže pak si „někdo chytrý“ vzpomněl, že je to vlastně rok od té Erikovi bouračky a no… to už nemělo daleko k tomu, aby si všichni vybavili i naše zasnoubení. A jejda… on je únor. Erik se Sophii se budou za měsíc brát!

Kurva fix, co to je za kecy?!

Kdo to vymyslel?!

A pak… jsem pronesla tu ohromně inteligentní větu „Kdo asi dokáže připravit svatbu za měsíc?“. Myslím, že nemusím dlouze vysvětlovat, co se stalo…

Najednou všichni chtěli pomoct. Hlavně Bella. Ještě ten den zařídila a rozeslala pozvánky. To zapříčinilo následný přesun všech (včetně Erikovi rodiny!?) do Irska, kde jsem si vydupala, že se svatba nakonec uskuteční. Mimochodem, jsem vcelku zvědavá, jestli Bella mému přání vyhoví.

Od té chvíle všichni žijou jen tou blbou svatbou. Všichni, kromě mě. A vlastně i trochu Erika. Ten je neutrál, svatbu chce, ale to co se tu děje se mu taky nelíbí.

Když vyjdu z našeho pokoje, slyším akorát: Už jsou ty květiny? A co stoly? Jídlo…? Pozdější občerstvení…? Hudba…? Bla bla bla!

A takhle to tu vypadá už týden. Myslím, že další týden nepřežiju… navíc, Bella mě chce dostat do obchodu se svatebníma šatama. Normálně bych je kupovala ráda, ale teď mi to prostě jen vše drnká na nervy. Nedokážu se do toho pořádně vžít a užívat si to.

„Taky by sis měla koupit něco na svatební noc.“ Přemýšlela Bella nahlas.

„Hmm?“ broukla jsem, než mi to došlo. „Né! Na co? Stejně to ze mě hned strhá.“ Rozčilovala jsem se a založila ruce na prsa.

„Soph! To je celkem důležitej krok… do vaší..do vašeho… no víš co chci říct.“ Vzdala to nakonec.

„Hele, brala bych to, kdybychom to teď měli dělat poprvé, ale promiň… já na tohle vážně nejsem.“ Vysvětlila jsem jí a doufala, že to snad pochopí a nebude mě do toho dál tlačit.

Vůbec jsem ji nepoznávala. Neměla ráda oslavy a jiný takový akce, ale teď se v tom úplně vyžívala. Nevěděla jsem, jak to brát. Chtěla se mi mstít za všechny ty oslavy, co jsem jí uspořádala? Možná. Bylo by to pravděpodobný. Anebo prostě chce udělat pro mě a Erika hezkou věc.

Páni… když nad tím víc přemýšlím, hrozně jsem se změnila. Ještě před pár měsíci bych skákala radostí, kdybych mohla jít do obchoďáku a nakupovat věci na svatbu. Teď ne. Možná je to všechno proto, že tu svatbu teď prostě nechci. Nemusí to mít nějaký hlubší význam.

„Sophii, jdeme aspoň pro ty šaty?“ zeptala se Bella a už si oblékla kabát. Povzdechla jsem a taky si vzala bundu. Nasedli jsme do Bellina auta a rozjeli se do města.

„Mám tady kousek kamarádku. Vlastní svatební salon. Už jsem s ní domluvená. Má tam vážně hezký kousky. Určitě si vybereš.“ Ujišťovala mě a culila se u toho jako sluníčko.

„Dobře, jak myslíš.“ Souhlasila jsem s ní a dál se dívala ven z okýnka.

Potom Bella zastavila na malém parkovišti. Vystoupili jsme a já se rozhlídla kolem.

„Tam?“ zeptala jsem se a ukázala k malému obchůdku na konci ulice. Byl krásně ozdobený, takže nápis Svatební salon byl zbytečný.

„Jo, jo.“ Usmála se Bella a zamkla auto. Vzala mě za loket a táhla mě ke dveřím.

„Ahoj Ellie!“ zašveholila, když jsme vešli.

„Ehm, ahoj.“ Přidala jsem se, když k nám přitančila drobná dívka. Asi pětadvacet. Zrzka.

„Ahoj holky.“ Pozdravila nás a hned se začala přehrabovat v hromadě věšáků, který tam měla.

„Myslím, že na tebe by mohli být tyhle, tyhle a támhle ty.“ Tancovala kolem věšáků a stahovala z nich kusy bílých látek, schovaných ve vacích na šaty.

„Ale klidně si vyber i sama. Rozhlídni se tady.“ Pobídla mě. Vzali jsme ji za slovo a s Bellou jsme se obě začali dívat a prohlížet všechno a všude.

„Soph, myslím, že něco mám.“ Zavolala na mě Bella a vítězoslavně držela v ruce překrásný, korzetový šaty.

„Bell, to je nádhera!“ vykřikla jsem a málem jí je vyrvala. „Ale nebudou mi.“ Řekla jsem, když jsem viděla objem hrudníku…

„Tak si to aspoň zkus.“ Přemlouvaly mě obě dvě. Podlehla jsem a nakonec skončila v kabince.

Samozřejmě to dopadlo tak, jak jsem očekávala. Šaty mi seděli, byly úžasné, až na ten prokletej korzet…

„Myslím, že do těch šatů bych musela mít minimálně o dvě čísla větší prsa.“ Postěžovala jsem si nešťastně.

„Soph neboj. Určitě najdeme jiný.“ Uklidňovala mě Bella.

„Jenže už nebudou tak krásný…“ posteskla jsem si a svlékla si je. „Tobě se to říká. Máš na ně ideální velikost…“ dodala jsem ještě.

Ty šaty byly úžasný. Korálkovej korzet, nařasená sukně a od sebe byly tyto dvě části oddělený páskem s šedou kytičkou. Posmutněle jsem je vrátila na věšák.

„Co tyhle?“ zeptala se Bella a podala mi další šaty. Ellie stála opodál a nějak už se nám do toho nemíchala.

„Já už nechci.“ Zavrtěla jsem hlavou a odstrčila šaty. „Chci jít domů.“ Poručila jsem, celá přešlá z těch nádherných šatů, který nikdy nebudu mít.

„Fajn.“ Souhlasila Bella smířlivě. Rozloučila se s Ell a odešli jsme. Posadila jsem se do auta, když se Bella začala přehrabovat v tašce.

„Soph? Asi jsem tam něco zapomněla. Počkáš na mě chvíli?“ zeptala se. Přikývla jsem a Bella už upalovala zpět do obchodu.

Isabella:

Chtěla jsem Soph udělat radost, tak jsem jí zalhala, že jsme v krámě něco nechala a vrátila se tam.

„Ellie?“ zavolala jsem na ni. „Ty šaty, co si zkoušela Soph. Vezmu si je.“ Rozhodla jsem a Ell mi je našla. Tvářila se u toho ale nechápavě.

„Proč? Vždyť jí nebyly.“ Zeptala se zvědavě. Pokrčila jsem rameny.

„Spravím jí je. Do svatby jsou skoro tři týdny, to zvládnu.“ Vysvětlila jsem jí a usmála se.

„Jsi vážně dobrá kamarádka.“ Usmála se na mě Ell a podala mi šaty. Zabalili jsme je a já je odnesla do auta. Byla jsem ráda, že si Sophii ničeho nevšimla.

No a rozjeli jsme se zpět domů.

Soph měla s Jacobem naplánovanej výlet do obchoďáku (což nechápu, vzhledem k tomu, že chtěla být co nejrychleji doma), takže jsem měla prostor na to, abych mohla ty šaty spravit.

Vyndala jsem šicí stroj a vytáhla šaty.

„Copak tu kutíš?“ zeptal se Seb a políbil mě do vlasů. Opřel se o opěradlo židle a koukal mi přes rameno.

„Přešívám Sophii šaty.“ Vysvětlila jsem a ohnala se rukou. „Zavazíš. A nemám ráda, když mi někdo čumí přes rameno.“ Vysvětlila jsem mu a on odešel.

Konečně klid. Otevřela jsem okno a dala se do práce. Nejdřív jsem korzet trochu rozpárala, pak jsem to špendlíkama nějak přidržela a snažila si do toho nějak představit Soph. Nebylo to těžký, měla jsme ji v oku. Jen jsem si nebyla jistá, jestli se jí to takhle bude líbit a nebude zklamaná. Zklamaná? Vždyť ty šaty tolik chtěla!, uklidnila jsem se a dál pracovala.

Sophie:

Převlékla jsem se do šedého sáčka a vzala jsem si k němu kabelku ve stejné barvě.

S Jacobem jsme měli naplánovej výlet pro moje prádlo na svatební noc. Jak absurdní… chtěla jsem jít nejdřív sama, ale potom jsem poprosila Jakea. Chtěla jsem slyšet klučičí názor a koho lepšího sebou vzít než někoho, s kým jsem několik let žila. Teda vlastně spíš chodila. Vlastně… myslím, že nejvýstižnější by bylo: udržovala sexuální poměr…

„Proč s tebou je prádlo vybrat Jake?“ vytrhl mě z mého přemýšlení Will. Mračil se a dychtil po odpovědi.

„Protože mě viděl ve spodním prádle.“ Odpověděla jsem sarkasticky a zašklebila se. Pak jsem nasadila pokrovou tvář a naházela věci do tašky.

„Já tě viděl i nahou.“ Zaprotestoval Will ublíženě. Usmála jsem se a povzdechla. Fajn… jednou jsme podlehli a vyspali se spolu (ehm... s jistými následky) a pak ještě ta trapná scénka u Willa na kterou bych nejraději zapomněla. Na druhou stranu… trochu, ale vážně jen trochu! mi lichotilo, že tu je zástup kluků, kteří mě chtějí vidět ve spodním prádle. Jasně, budu se vdávat - jsem nedostatkový zboží.

„Tak pojďte třeba oba.“ Řekla jsem nakonec. „Hlavně bychom už měli jít.“ Poručila jsem jim a do dvou minut oba stáli nachystaní u Willova auta. Na mé ohrazení, že chci jet svým autem se oba zatvářili jako: No jo, dáma chce jet ve svým žlutým autíčku… a nahnali mě dovnitř na místo spolujezdce.

Když jsme všichni tři nastoupili, Will se rozjel k obchodnímu domu. Zaparkoval na prvním volném místě a já vystoupila.

„Tak, kam teď?“ zeptal se Jake.

„Do obchodu?“ ušklíbla jsme se ironicky a vzala každýho za jednu ruku. Vtáhla jsem je dovnitř a hledala svůj oblíbený obchod. Šmejdi, celý to tu přestěhovali!

„Necháme to na ní?“ uslyšela jsem, jak si Will s Jacobem špitají.

„Jo, myslím, že jo. V posteli měla vždycky dobrej vkus.“ Řekl Jake tak, abych to slyšela. Zamračila jsem se.

„Tohle řekni před Erikem a rozbiju ti hubu.“ Vyhrožovala jsem, doufám, dostatečně jasně.

Další půlhodinu jsem chodila mezi regály. Samý kalhotky, podprsenky… bylo tam toho mraky! A já si nemohla nic vybrat.

„Hele, beruško, co kdybys to nechala na nás?“ usmál se kouzelně Will a už pokukoval po jednom „zboží“ vzadu. Přikývla jsem. Nic hroznýho se nemůže stát… aspoň myslím. Viděla jsem, jak se jim oběma rozzářily oči. Jo, tohle je splněný sen kluka.

Oba se okamžitě rozběhli, každej na jinou stranu. Oba si mumlali něco o oranžové. Samozřejmě, má oblíbená barva. Za chvíli už byli zpátky a oba měli plné ruce. Vtipné bylo, že to, co donesl Will, se přesně doplňovalo s tím, co vzal Jake.

„Tohle všechno se na mě snad ani nevejde, ne?“ zeptala jsem se překvapeně. Will se pousmál.

„Beruško, nepřeháněj.“ Řekl a podal mi, co měl v ruce. Pobrala jsem to i od Jacoba a zalezla do kabinky.

Když jsem byla hotová, zírala jsem na sebe do zrcadla s vyraženým dechem. Vypadala jsem úžasně. Proč se sama nikdy takhle „neoblíknu“? Bylo to naprosto úžasný. Dokonce jsem zapomněla i na to zklamání ze svatebních šatů.

Moc kůže to nezakrývalo, ale zamaskovalo to všechny moje nedostatky. Ještě jednou jsem se podívala a vyšla.

Kluci seděli na pohovce před kabinkami a vedli nějakou závažnou diskuzi. Když si mě Will všiml, napjal se a šťouchl do Jakea.

„Vidíš? Říkal jsem to. Mimochodem vypadáš úžasně, Soph.“ Řekl Jake. Will jen s letmým úsměvem zakroutil hlavou.

„Nevypadám moc sladce?“ zeptala jsem se, protože… je mi šestnáct… aspoň na jednu noc od toho chci odpoutat pozornost. Kluci se po sobě podívali.

„Myslím, že je to v pohodě.“ Řekl Will a vstal. Zvedl mi nohu. Zakymácela jsem se a on mi mezitím navlékl na stehno krajkový podvazek.

„Fajn, myslím, že tohle už určitě stačí!“ upozornila jsem je, protože jsem slyšela něco o tangách…

Když jsme dorazili zpět domů, šla jsem rovnou za Erikem. Čekal na mě v posteli.

„Ahoj broučku.“ Pozdravil mě a políbili jsme se na přivítanou.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho a lehla si k němu. Všimla jsem si, že má v posteli notebook.

„Co si tu dělal?“ zeptala jsem se a ukázala na něj.

„Čekal na tebe.“ Odpověděl a přitáhl ho k nám. „Musíme konečně vybrat ty prstýnky.“ Rozhodl Erik a našel na internetu příslušnou stránku.

„Měl by být kombinací žlutýho a bílýho zlata.“ Přemýšlela jsem. „Z bílýho mám řetízek a ze žlutýho ten zásnubní. A ani jeden nechci sundat.“ Zasmála jsem se a Erik mě objal.

„Fajn. Takže kombinovanej.“ Souhlasil Erik a za chvíli jsme našli dokonalej prstýnek. Pro Erika jednoduchej. Pro mě s kamínkem. Byly úplně obyčejný a to se mi právě líbilo…

„Ehm… zlato? Já vím, že tvoje rodina má sice bezednej účet v bance, ale nejsou moc drahý?“ zeptal se s obavami. Věděla jsem, na co naráží. Moji rodiče všechno platí, všechno máme drahý…, ale díky poutu jsem věděla, že se Erikovi ty prstýnky taky líbí… myslím, že už je čas, říct mu pravdu nejen o kontu mých rodičů, ale hlavně o tom mým…

„Eriku, jestli si děláš hlavu s penězi, já je klidně zaplatím… vlastně, mám na různých kontech, různě po světě tolik peněz, že takových svateb můžeme mít klidně sto.“ Řekla jsem a Erik vykulil oči. Na tohle si pořád ještě nezvykl…

„Fajn. Já už to raději neřeším.“ Usmál se potom a políbil mě. „Ještě jsem vlastně chtěl doladit ten seznam hostů na hostinu.“ Oznámil mi a otevřel soubor ve wordu. Přejela jsem očima jména.

„Myslím, že Bella to vystihla úplně přesně. Nikdo mi tam nechybí, ani nepřebývá.“ Řekla jsem a vzala Erikovi počítač.

„A teď už můžeme dělat důležitější věci, ne?“ zeptala jsem se koketně a sedla si obkročmo na něj.

„Teda, ještě že nejsi jedna z těch, co chtějí sex až po svatbě.“ Řekl se smíchem a začali jsme se líbat.

Strhali jsme ze sebe hadry a bez nějakých jsme si to spolu rozdali… no co! Jsme jenom nadržení upíři…

Ještě dlouho jsme se potom objímali a líbali, když jsem se rozhodla vyjít na chvíli na čerstvý vzduch. Už byl pozdní večer, takže jsem ani neočekávala, že by na mém místečku někdo byl, ale k mému překvapení tam seděla Erikova máma.

Od té doby, co ví o upírech, jsem s ní ještě nemluvila. A teď jsem na to sbírala odvahu. Posadila jsem se vedle ní a chvíli jsem mlčela. Pak už jsem to nevydržela.

„Zlobíte se na mě?“ zeptala jsem se tiše a otočila se na ni. Pousmála se.

„Mělo by to smysl? Kdybys to neudělala ty, udělal by to někdo jiný. Znám svého syna.“ Řekla mi se smíchem.

„To je pravda. Erik mi o tom taky říkal. Spíše mě překvapil váš otec. Byli jsme u něj s Erikem předloni na jeho narozeniny. Poznal, co jsem.“ Svěřila jsem jí.

„Jo.“ Přikývla. „Můj otec byl na tyhle věci vždycky expert.“ Řekla a podívala se přitom na měsíc.

„Víš Sophii, jsem ráda, že jste mi to řekli. Taky jste se mohli odstěhovat a už nikdy se neukázat.“ Zamyslela se.

„Jo, jenže. Nemá to jen výhody.“ Řekla jsme posmutněle. „Například, nikdy s Erikem nebudeme moct mít děti. I když… myslím, že po tom, co jsem jako člověk prožila, bych ty děti  stejně mít nemohla, ani kdybych byla normální.“ Naťukla jsem téma mé minulosti.

„Erik mi to říkal. Je mi líto, co se stalo tvému dítěti.“ Řekla a pohladila mě po ruce.

„Děkuju.“ Zamumlala jsem a pak už jsme jen mlčky koukali na měsíc a hvězdy.

Bylo mi tak dobře, že jsem úplně zapomněla na všechny problémy. Nepřemýšlela jsem, jak fungují moje děsivé sny, ani už m netrápila myšlenka na to, kdo chtěl Erika zabít. Bylo mi prostě fajn…

William:

Zazvonil jsem a čekal, až Soph nebo někdo otevře. Sice jsem tu nebydlel jako ostatní „svatebčané“, ale myslím, že jsem tu z nich nejčastěji. Hlavně od té doby, co mě Erik požádal, abych mu šel za svědka. Nejdřív jsem to nechápal, ale teď musím uznat, že jsme se hodně spřátelili.

Do svatby zbývalo už jen pár dní. Téma číslo jedna teď byla rozlučka se svobodou. Jak Sophiina, tak Erikova. Bella mi minule naznačila, že už pro Sophii mají překvápko. Vlastně se jen čekalo, s čím se vytasíme my kluci…

„Ahoj Wille.“ Pozdravila mě Soph s nádherným úsměvem, když otevřela dveře.

„Ahoj. Přišel jsem za Erikem. Chtěl probrat něco s prstýnkama nebo co.“ Řekl jsem jí, když mě pouštěla dovnitř. Přikývla.

„Dobře, řeknu mu. Zatím se můžeš seznámit s mojí kamarádkou. Právě přijela.“ Šveholila Soph dál a zavedla mě do obýváku. U dveří byl ohromnej kufr a na gauči seděla křehká dívka.

„Lili?“ oslovila ji Soph a dívka se postavila. Ty vole! Byla to ta z toho baru! Zírala na mě stejně zmateně jako já na ni. Jen Soph si evidentně ničeho nevšimla.

„Lili, to je Will. Wille, Lili.“ Představila nás. Natáhl jsem k ní ruku, pořád ještě v tranzu. Stiskla ji a bezradně se dívala kolem sebe.

„Sophii?“ zavolal na ni Erik z nějakýho pokoje. Myslím, že jsem to uhodl, když si říkám, že asi přes pouto vycítil situaci a chtěl Sophii „odklidit“. Ta se pořád culila jako sluníčko. Omluvila se nám a odběhla za Erikem.

S Lili jsme na sebe pořád mlčky koukali. Ani jeden z nás se nezmohl na slovo.

„Vím, že máš schopnost.“ Řekl jsem potom. Vykulila oči a najednou se tvářila zahanbeně. Potom přikývla na souhlas.

„Takže… co ta tvoje schopnost říká na nás dva?“ zeptal jsem se zvědavě. Posadila se a zavřela oči.

„Když jsem mezi upíry, vidím mezi nimi různobarevné spojovací čáry.“ Oznámila mi.

„Pouta.“ Uhodl jsem a Lili pokračovala.

„Ty barvy se liší podle toho, kdo to pouto má. Například pouto Sophii a Erika. Dokud byl člověk, bylo tenké a světlé, nejasné. Teď je tlusté a dá se říct, že září. To naše je… stejné.“ Posledním slovem mi vyrazila dech. Sama z toho nejspíš byla znepokojená a překvapená.

Nikdy jsem nevěřil na osud tak, jako jiní upíři, které znám.  Nevěřil jsem, že jsou pouta předem daný. Ale teď mi nezbývalo nic jinýho, než tomu věřit…

Je to vlastně celkem vtipný. Někoho uvidíš poprvé v životě a od té chvíle si k němu připoutaný. I když, to je vlastně spíš děsivé…

Znovu jsem si Lili prohlédl. Byla ta nádherná! Když se nad tím zamyslím, chtěl jsem k ní být připoutaný. Napořád. Jen jsem nevěděl, jestli to ona cítí stejně…