Udělám cokoli, s láskou Erik-7.kapitola

Kapitola sedmá
Erik:
„Co se stane s vaší kůží na slunci?“ Sophie seděla na mé posteli a mírně se zavrtěla. Pak se zvedla a přešla k oknu. Vyhrnula závěs, otevřela ho a natáhla ruku k paprskům slunce. Její ruka, jakoby svítila. No, svítila to asi nebylo zrovna výstižné. Blikala? To asi taky ne. Světélkovala… to asi spíš.
„Bolí to?“ zeptal jsem se, když jsem viděl úškleb v její tváři.
„To ani ne. Je to spíš nepříjemné.“ Odpověděla a zavřela okno. „Ale můžeme v létě normálně vycházet. Méně všímavý lidi si toho ani nevšimnou. A pak jsou…“ nedokončila větu.
„… jako já, že?“ přikývla. Měla pravdu, kdybych se plně nesoustředil, ani bych si toho světla kolem její ruky nevšiml. Byl čas na další otázku.
„Jak mohu zařídit a bych tě nemusel neustále zvát dovnitř?“ začala se smát.
„To je jednoduché. Musím mít něco, co patří majiteli tohoto domu. Potom si sem můžu chodit, jak chci.“ Pokrčila rameny. Chytl jsem ji za ruku a odtáhl ke dveřím.
„Jdi ven.“ Poručil jsem a ona se na mě zmateně zadívala. Pak pochopila, o co mi jde a vyšla.
„A teď pojď dovnitř.“ Udělala nesmělý krok a překročila práh a se smíchem vykoktala:
„Ale jak je to možné?“ obrátil jsem oči v sloup a podíval se na její ruku. Cestou ze schodů jsem jí navlékl můj náramek. Na upíra byla děsně nevšímavá. Chvíli si prohlížela náramek a pak mi vpadla do náruče. Naklonil jsem se k ní a ona okamžitě cukla. Pak se na mě omluvně podívala:
„To je ještě stále moc blízko…“ smutně jsem přikývl a šli jsme zpět nahoru.
Na chvíli jsem se zamyslel.
„Jak můžeš zabít upíra?“ zeptal jsem se a potají doufal, že tuhle informaci nikdy nevyužiju.
„Klasika. Probodneš ho dřevěným kolíkem, který ale musí být dubový, osikový či tisový. Většinou jsme i alergičtí na stříbro. Teda alespoň pro mě a Seba to platí.“ Nervózně jsem se usmál. Ona mi tu úplně v klidu vykládá způsoby, jak bych ji mohl zabít.
„Taky na nás platí lípa. Přesněji svázání rukou lipovým lýkem. Pak jsou tu náboženské symboly. Když mě poliješ svěcenou vodou, končím tu. Ale kříž a hostie jen pálí a to dost nepříjemně.“
Vytřeštil jsem oči.
„Tys to zkoušela?!“ přikývla a vyhrnula si tričko. Na zádech měla vystouplý vzor ve tvaru malého kříže. Ta holka se nezdá.
„A co rakve?“ zase se začala zvonivě smát.
„To je trochu složitější. Rakve nemáme, ale každý upír má jeden den v roce, kdy nesmí vycházet a nejlepší je být zavřený v nějakém sklepě. Ten den je pro nás nebezpečné jakékoli světlo.“ Byla smutná a zároveň zamyšlená.
„Pro tebe je to který den?“ zeptal jsem se a hořel zvědavostí. Na chvíli se zamyslela.
„Kolikátého dneska je?“ zeptala se. Ta holka byla tak nezodpovědná! Vždyť jde o její život panebože!
„Osmnáctého listopadu.“ Zamračila se a začala počítat.
„Hmm… takže, únor. Za tři a půl měsíce. Pokud na to zapomenu, užij si mě, dokud můžeš.“ Čím déle jsem ji znal, tím víc jsem cítil, že jsem zamilovaný. Byla dokonalá. A ten její smysl pro humor…
„Jak si se stala upírem?“ zeptal jsem se a flákl s sebou na postel. Sophie se postavila a začala chodit po mým pokoji. Občas se zastavila a něco si prohlížela. A co bylo hlavní. Začala vyprávět:
„Narodila jsem se v roce 1853 ve Francii, jako Victoria Sophie de Anesenté. Maminka zemřela při porodu, a otec se rozhodl přestěhovat se na její panství v Rakousku. O nějakých deset let později, jsem se dozvěděla o upírech.
Žilo se mi velmi dobře. Dokud nepřijel jistý sir Williams a nepožádal mě o ruku. Dal mi dva dny na rozmyšlenou. Nechtěla jsem si ho vzít a otec se mnou souhlasil. Nechtěl, abych se vdala tak mladá. Dva dny uběhly a sir si mě pozval do svého pokoje. Na rovinu jsem mu řekla, že ho nechci a má rodina mne v tom podporuje.
Nevzpomínám si na to úplně přesně, ale bylo to nějak takhle:
„Takže nechcete? Děláte chybu, slečno Sophie.“ Řekl a obešel mne tak, že jsem k němu byla zády.
„Jak jsem řekla. Nevezmu si vás. A mému otci je jedno, že mu vezmete louku a lesy. Pro nás je důležité, že jsme šťastní.“
Nevím, jestli jsem to řekla nějak hrubě, že ho to tak vyprovokovalo. Ale udělal krok ke mně a začal mě dusit. Bránila jsem se, ale v šatech a korzetu to moc nešlo a navíc, byl mnohem silnější než já.
Pak už si jen vzpomínám, jak jsem ležela v posteli. Vnímala jsem tak každou druhou větu, toho co říkali. Doktor mi dával dva dny. Otec to neunesl a tak mě proměnil. Když jsem se měnila, byla jsem mimo a on mě zavřel do rakve, aby to vypadalo, že jsem mrtvá.
Uvěřili mu, a odvezl mě, Alexe a Seba kamsi pryč. Pár let jsme se učili sebeovládán,í a když jsme to dostatečně uměli, přestěhovali jsme se do USA.
Tam, jsem potkala Jacoba. Dům jeho matky shořel jako papír a on zůstal sám na ulici. Můj táta mu nabídl, že u nás může zůstat a on nabídku přijal.
Pak jsem se různě potloukala. A teď jsem tady.“
Hltal jsem každé její slovo. Její život byl úžasný. Až na tu část se svatbou. A taky nebylo úžasný, když mi došlo, kolik jí je.
Tušil jsem, že mi neřekla všechno. Že něco tají. A věděl jsem, že to něco se týká Jacoba.
„A Jacob? Říkal mi, že je rodinný přítel.“ Zeptal jsem se a čekal co mi odpoví.
„Ano. To je.“ Řekla zaraženě. Hmm… Musím se zeptat ještě jinak.
„Co přesně s ním máš ty?“
„Tušila jsem, že se zeptáš. Já… si Jacoba vzala.“ Řekla, a kdybych si psal deníček, stálo by v něm asi toto:
Milý deníčku, jsem v prdeli!

J.