Kapitola devátá
Sophie:
Rok 1899:
„Jaký myslíš, že bude?“ zeptala jsem se se zájmem své komorné a nejlepší kamarádky v jednom.
„Nevím. Ve městě dívky říkají, že je velmi pěkný a slušně vychovaný.“ Odpověděla mi Isabella se smíchem.
„Tebe informace o něm nezajímají?“ zeptala jsem se pochybovačně.
„Mě ne, ale tebe ano. A jak vidím, tak si velmi zvědavá.“ smála se mi při zaplétání mých vlasů do složitého účesu, zakončeného copem.
Řeč byla o Jacobu Collinsovi. Syn, ne moc bohaté, ale velmi milé a přátelské ženy, která zemřela minulý týden při požáru. Když se to dozvěděl můj otec, ihned Jacobovi nabídl, že může zůstat u nás. Dnes měl přijet a já už byla nedočkavá. No… nedočkavá, to je slabé slovo. Nemohla jsem se dočkat, až ho poprvé spatřím.
„Sophii!“ zvýšila Bella hlas. „Přestaň snít a soustřeď se!“
„Fajn.“ Odsekla jsem a cvakla zuby. Isabella jen naštvaně zavrtěla hlavou a zapletla mi do vlasů poslední ozdobu. Podívala jsem se do zrcadla a nemohla věřit vlastním očím.
„Bells, to je… úžasný!“ vydechla jsem, a nemohla uvěřit, že je tak šikovná.
„No jo. Co já tu vlastně dělám? Kdybych pracovala jinde, dostávala bych větší odměny.“ Zůstala jsem na ní zírat s otevřenou pusou.
„To myslíš vážně? Ty chceš jít jinam?!“ zeptala jsem se zděšeně.
„Klid So… nikam nejdu. Nenechám tě tu, tomu klukovi napospas.“ Zasmála se Bella a vyšla z pokoje.
Podívala jsem se do zrcadla a zase se zasnila. Viděla jsem ho jen na fotce. A ani ta fotka nebyla nějak extra ostrá. Ví m jen, že má krátce střižené vlasy a ostře řezané rysy. Těším se, až zjistím, jak je vysoký nebo jak se chová. Prostě cokoli.
„Sophii. Už zase?“ zeptala se Bella, když mi donesla šaty. Oblékla jsem se a stoupla si před veliké zrcadlo ve vedlejším pokoji. Šaty byly celé červené. Korzet ozdobený drobnými korálky. Sukně byla prošitá malými kytičkami.
Asi bych měla taky říct něco o Belle. Potkali jsme se před necelým rokem, když jsme se sem přestěhovali. Ví, že naše rodina jsou upíři a souhlasí s tím, abych ji také proměnila.
„Vypadáš nádherně.“ Řekla mi Bella, čímž se vlastně pochválila. „Jen si dej pozor, aby mu nevipadli oči, až tě uvidí.“ Řekla a začala se zase smát.
„Ha. Ha.“ Udělala jsem ironicky a vyšla s pokoje. Sešla jsem schody a v hale se přidala k tátovi a Alexovi.
„Můžeme?“ zeptal se nás otec, a když jsme přikývli, vyšel ven a my za ním.
„Nezapomeňte, oba, chovejte se k němu slušně.“ Řekl otec a my s Alexem oba věděli, že to myslí vážně.
Stála jsem a vyhlížela kočár. Pořád nic. Už jsem začínala být nervózní. Co když se mu něco stalo?
Najednou se z ničeho nic v zatáčce objevil kočár. Celý bílý, celkem malý. Pro jednoho, maximálně dva lidi.
Kočár zastavil přímo před námi. Alfonz ihned přiskočil a otevřel dvířka. Vystoupil z něj vysoký snědý chlapec. Tak takhle vypadá Jacob ve skutečnosti a ne na černobílé fotografii.
Rozhlédl se a přišel rovnou k nám. Otec se usmál a napřáhl k němu ruku. Jacob ji stiskl a otec začal:
„Jmenuji se Matyáš de Anesenté.“ Jacob přikývl a usmál se.
„Těší mne. Já… chtěl bych vám poděkovat, že jste mně tak přijal. Nevim, co bych bez vás dělal.“ Řekla a hlas se mu na konci zlomil.
„Chtěl bych vám představit své děti. Můj syn Alexander.“ Pokynul Alexovi a ten mu s milým úsměvem podal ruku.
„A tohle je moje dcera Victorie, ovšem dává přednost oslovení Sophie…“ pokynul ke mně, a kdybych mohla, zčervenala bych. Mírně jsem se uklonila a Jacob vzal moji ruku a políbil ji.
„Těší mě.“ Usmál se a já zakoktala něco typu. „Mě také.“
Pak jsem utekla do svého pokoje a tam se začala uklidňovat.
„Jak to šlo?“ jako od nikud se vynořila Isabella.
„No, u něj dobře. U mě hůř. Ten kluk mi ještě hodně zavaří.“ Shrnula jsem vše, co se stalo v těch deseti minutách. Isabella se začala smát.
„Bell nesměj se. Co když se do něj zamiluju nebo tak něco?“ začala jsem zase fantazírovat, co všechno se může stát.
Od Jacobova příjezdu uběhlo už pět dní. Celých pět dní jsem mu odpovídala pouze na otázky a jinak se s ním nebavila. Ten den jsem seděla v pokoji, když Bella zaklepala:
„Sophii? Je tu Jacob. Chce s tebou mluvit.“ Přikývla jsem a vyšla za ní. Stál tam, mezi dveřmi a smutně se usmíval.
„Mohly bychom se projít, slečno Victorie?“ němě jsem přikývla a vyšla za ním. Vedl mě do naší zahrady. Já už to nevydržela a prolomila ticho.
„Víte Jacobe, uvítala bych, kdybyste mě oslovoval Sophie.“ Řekla jsem a myslela to naprosto vážně. Nesnášela jsem, když mi někdo říkal Victorie. S úzkostí se na mě podíval.
„Slečno Victorie, chtěl bych vám něco říct.“ Abych řekla pravdu, začala jsem se bát.
„Nevím, co jsem vám provedl, že mě ignorujete. Ale chci vám říct, že ať jsem vám udělal cokoliv, chci to napravit. Netušil jsem, že svým příjezdem vám tolik zkomplikuj život. Ale ať je to cokoli, chci, abyste věděla, že jsem se do vás zamiloval.“ řekl mi a já tam zůstala stát jako přimražená.
Vrátila jsem se do reality a přemýšlela. Co na Jakovi mě tehdy tak uchvátilo? Co když to s Erikem si jenom nalhávám a stále miluji Jacoba…? To je to poslední co bych teď potřebovala…
Zvedla jsem se a rozběhla se ven. Potřebuji na to všechno znát odpověď.
J.
2024 ©