Udělám cokoliv, s láskou Erik-15. a16

Kapitola patnáctá

Sophie:

Chodila jsem naštvaně po pokoji. Jak může něco takovýho říct!? Posadila jsem se do křesla, chvíli seděla. Pak se zase zvedla a přešla k posteli. Lehla jsem si a ucítila, jak se mi v očích hromadí slzy.

„Můžu dál?“ zeptal se mě moc dobře známý hlas.

„Ne. Nemůžeš.“ Řekla jsem ironicky a v hlase mi byly slyšet stopy smutku.

„Zlatíčko, co to bylo?“ zeptala se Bella, když si sedala ke mně na postel.

„Normální hádka. Jako bys to nikdy nezažila….“ Pokračovala jsem ve své ironii. Jen zakroutila hlavou.

„Hele, já nevím jak tobě. Ale mě na něm záleží. Nechci, abyste si navzájem ubližovali. A navíc, z vlastní zkušenosti vím, že tady tu upíří zamilovanost nějak nezměníš. Jednou ses zamilovala do člověka, tak se podle toho zařiď.“ Zvedla se z postele a začala mluvit trochu hlasitěji.

„Podívej, tímto ubližuješ jen jemu a sama sobě. Nemůžeš se začít chovat jako dospělá? Let je ti na to dost!“ jen jsem se na ni podívala a ona mi pohled opětovala. Takovýhle kázání jsem asi vážně potřebovala.

„A co mám jako teď dělat?“ zeptala jsem se smutně „Už jsme se pohádali, stalo se.“

„Běž za ním, ne? To je to tak těžký?“ pohladila mě po tváři a přešla ke dveřím.  „A hlavně se mu omluv.“  Otočila se za mnou, když vycházela.

„Nesnáším, když má pravdu.“ Zašeptala jsem si pro sebe.

Erik:

Někdo mi hází kamínky na okno. Není to už starý? Ale stejně jsem se zvedl a šel se podívat, kdo to v tuhle hodinu je. Vytáhl jsem žaluzie a podíval se dolů. Bella? Co tu dělá zrovna ona? Otevřel jsem okno a vyklonil se.

„Pusť mě dovnitř.“ Zaprosila Bella a tak jsem ji pustil dál.

„Dík.“ Řekla, když se vyšplhala po stromě do mého pokoje.

„Nečekal jsem tě. Myslel jsem, že budeš se Sophií a utěšovat ji, jak jsem hrozný přítel a takový ty kecy.“ Zatvářila se naštvaně.

„Já už jsem s ní mluvila. A vynadala jsem jí.“ Zatvářil jsem se šokovaně. Ona vynadala jí? Já myslel, že jde seřvat mě.

„Počkej, počkej. Jak jí?“ zeptal jsem se, pořád trochu mimo.

„No, myslím, že máš pravdu ty. Když s tebou začala chodit a řekla ti svoje tajemství, musela počítat s tím, že na tohle téma jednou dojde.“ Wow. Nedělala si ze mě legraci. Tvářila se úplně vážně.

„Počkej. Já to pořád nechápu. Proč jsi teda tady?“ zeptal jsem se zmateně. A ona se zatvářila trochu smutně.

„Přišla jsem tě požádat, jestli bys jí mohl odpustit.“ Zalapal jsem po dechu. Bella má Sophii opravdu velmi ráda.

„Víš, ona není zlá ani nijak vypočítavá. Nebo jinak, teď už není. Ona má v sobě pořád kus dítěte. A ještě ke všemu je hrozně tvrdohlavá. A když miluje, tak je to ještě horší. Pamatuju si, když byla zaláskovaná do Jacoba. Nebylo to ani z poloviny tak silný jako teď s tebou. Ona to nedělá schválně. Je prostě… já nevím jak to říct. Nechce tě přeměnit, protože se bojí, že sis to pořádně nerozmyslel. Nespěchej na ni a počkej, tak půl roku. Ona se s tím smíří. Teď jí hlavně odpusť. Prosím.“ Těmito slovy skončil Bellin monolog. Stál jsem a mlčel.

„Dobře. Děkuju, že jsi mi to řekla.“ Poděkoval jsem.

„Takže, to je všechno. Uvidíme se zítra nebo až ve škole?“ zeptala se s líbezným úsměvem.

„Podle toho, co máš v plánu se svým přítelem.“ Zasmál jsem se a ona se mnou.

„Na zítřek se Sebem nic nemám a mimochodem, není to můj přítel.“

„Čímž neříkáš, že nebude.“ Tajemně se usmála.

„Třeba bude, třeba se za něj jednou vdám, ale na to je teď brzo. Ty řeš svoji přítelkyni a já půjdu.“ Políbila mě na tvář a zase vyskočila z okna.

 „Ahoj…“ řekl jsem, když byla už daleko. Ale stejně mě slyšela.

Sophie:

Vydala jsem se k Erikovu domu. Šla jsem pomalu a táhla se jak šnek. Zabočila jsem ke dveřím a zazvonila.

„Proč zvoníš?“ zeptal se vyjeveně Erik, když otevřel.

„No, já nevěděla jsem, jestli mě chceš vidět.“ Řekla jsem popravdě. Pokynul mi, abych vešla a vrátil se do kuchyně.

„Eriku…“ začala jsem. „Já se ti chci omluvit. Máš pravdu. Já jenom, nebyla jsem na tento rozhovor připravená.“ Dokončila jsem svoji omluvu, protože jsem nevěděla, jak pokračovat.

„Já se ti taky omlouvám.“ Ozval se po chvíli. „Neměl jsem s tím začínat…“ přešla jsem k němu a položila mu prst na rty.

Vzal mě do náruče a opřel si svoje čelo o moje.

„Vlastně, něco pro tebe mám.“ Začal potom novou větu a táhl mě nahoru do pokoje.

„Zavři oči.“ poručil mi a já ho poslechla. Otevřel dveře a vedl mě dovnitř. Posadil mě na postel a někam odběhl. Já to už nevydržela a oči otevřela.

„Ty podvádíš!“ řekl zklamaně a držel něco za zády.

„Já nepodvádím!“ ohradila jsem se. „Jsem jen netrpělivá.“

„Achjo. Ještě, že nevidíš do budoucnosti nebo tak něco. To už bych byl v kopru úplně.“ Zasmál se a sedl si ke mně. Chvíli se rozmýšlel a pak mi na klín položil balíček. Sebrala jsem ho a sedla si Erikovy na klín. Začala jsem se prát s páskou, a když mě to přestalo bavit, použila jsem hrubou upíří sílu. Papír to nevydržel a rozpadl se.

„To je nádherný!“ vydechla jsem, když jsem spatřila nádherného plyšáka. Byla to koala.

„Takhle je pěkná, ale já mám raději živý zvířátka.“ Zasmála jsem se a přitulila si koalu k sobě.

„Myšleno po pravdě nebo ironicky?“ zeptal se Erik zcela vážně.

„Myšleno po pravdě. Věř nebo ne, ale zvířecí krev není zrovna dvakrát dobrá.“

„To jsem rád.“ Oddechl si. „Můžeš jí vymyslet jméno.“ Poradil mi.

„To je dobrý nápad. Vymyslím jí jméno a dám si ji do postele.“ Zasmála jsem se znovu a i s koalou se přitiskla k němu.

„Teď jsem zase šťastná, víš to?“ zeptala jsem ho.

„Jo, já taky.“ Odpověděl a začali jsme se něžně líbat.

Kapitola šestnáctá

Jacob:

Posadil jsem se na postel a poslouchal svoji oblíbenou skladbu. No, svoji… kdyby se nelíbila Sophii, nikdy bych ji neslyšel. Lehl jsem si a položil si pod hlavu polštář. Byla to velmi krásná písnička, to je pravda, ale i tak. Připomínala mi spoustu krásných vzpomínek, na které jsem, vzhledem k realitě, nechtěl myslet.

http://www.youtube.com/watch?v=13GD78Bmo8s

Rok 1899:

Seděl jsem v trávě, u velké zahrady, která rámovala velké panství Sophiiny rodiny. Četl jsem knihu a nevnímal okolí.

„Dobré ráno, Jacobe.“ Ozval se líbezný hlas za mnou.

„Oh, dobré ráno slečno Viktorie.“ Odpověděl jsem jako slušně vychovaný gentleman.

„Kolikrát vám mám říkat, oslovujte mně Sophie?“ zasmála se, a její smích zněl jako tucet zvonečků.

„Dobře, Sophie.“ Řekl jsem a klad důraz na poslední slovo. Dál se smála a zakroutila hlavou. Zvedl jsem se ze země.

„A co tu děláte tak časně, smím-li se ptát?“ zeptal jsem se zájmem.

„Přišla jsem se projít do zahrady.“  Řekla a otočila se směrem k nejbližšímu vchodu.

„Půjdete se mnou?“ zeptala se zvědavě.

„No, já…“ zakoktal jsem. „Chtěl jsem to dočíst.“ Řekl jsem a ukázal na knihu.

„Aha…“ udělala smutně, pak se její úsměv zase rozzářil. „To ale nebudete moct, pokud nebude mít tu knihu, že ano?“ zeptala se a knihu mi vytrhla. Rozběhla se směrem ke vchodu a nahlas se smála. Chvíle jsem tam omámeně stál a díval se za ní. Nedalo mi to a taky se rozběhl. Vběhl jsem do zahrady a nikde ji neviděl.

„Sophie!“ zavolal jsem za ní a za tlustým, vysokým stromem se ozval líbezný smích. Rozběhl jsem se k němu, a když jsem byl skoro u ní, ucukla a rozběhla se dopředu. Zase jsem jí následoval. Zastavila se u vysoké sochy, vytesané ze dřeva.

Byla to žena, vysoká asi dva metry s rukama v bok. Sophie se schovala za ni, a když vykoukla, hlavu měla v prostoru mezi ženiným bokem a rukou. Stále se kouzelně smála. Nahnul jsem se k ní a Sophie sochu obešla z druhé strany. Stáli jsme naproti sobě a dělila nás jen dřevěná ruka. Trochu jsem se naklonil a ona mě nechala, abych ji políbil.

Bylo to velmi krátké, ale i tak strašně krásné. Tehdy jsem si slíbil, že na to do konce života nezapomenu.

Sophie:

„Už to odkládáš moc dlouho.“ Pokárala mě Bella svým klasickým způsobem.

„Já vím, ale ono to není tak jednoduchý.“ Otočila jsem se k ní a přisedla si na pohovku.

„Nechci mu znovu ublížit a takhle na to mám skvěle našlápnuto.“ Přetáhla si mě do náruče.

„Bude to dobrý, jen za ním musíš jít.“ Konejšila mě a já stále nevěděla, jestli se odhodlám.

„Takže?“ zeptala se mě a já přikývla.

„Jdu.“ Řekla jsem sebevědomě a vyšla ke dveřím.

„Kdybys slyšela řev nebo tak něco, okamžitě přijď, ano?“ ujistila jsem se. A Bella jen zakroutila hlavou.

„Sklapni a běž.“ Poručila mi a já vyšla na chodbu.

Potichu jsem zaklepala na Jacobovi dveře.

„Pojď dál Sophie.“ Pozvalo se zevnitř.

„Jak si věděl, že jsem to já?“ zeptala jsem se, když jsem vešla dovnitř.

„Soph, znám tě prostě už dost dlouho.“ Povzdechl si. Ani jednou se na mě nepodíval.

„Já jsem přišla….“ Začala jsem, ale přerušil mě.

„Jasně, přišla ses omluvit za to, jak si mi hrozně ublížila… jo to znám.“ Řekl ironicky a otočil se na mě.

„Jaku…“ sykla jsem a přešla k němu. Přitáhl si mě k sobě a já si mu sedla na klín.

„Promiň.“ Pošeptala jsem mu a on přikývl.

„Takže, teď je to mezi námi vyřešený?“ zeptala jsem se.

„No, myslím, že jo.“ Přikývl na souhlas a já ho šťastně políbila na tvář. Začala jsem se zvedat, ale chytl mě za ruku, čímž mě zastavil.

„Jdeš za Erikem, co?“ zeptal se smutně. Sklopila jsem pohled a přikývla.

„Já to tušil….“ Teď sklopil pohled zase on.

„No tak běž!“ zasmál se po chvíli, když jsem tam bez pohnutí stála. Usmála jsem se a vyběhla.

Přemýšlela jsem, jestli to mám vzít přes les a nakrmit se, touha po tom, být co nejrychleji s Erikem, mě ale uchvátila a tak jsem se rozběhla rovnou tam.

Zazvonila jsem a čekala. Na člověka byl rychlej. Vyšel v bundě.

„My někam jdeme?“ zeptala jsem se a místo „Ahoj“ mě čekal dlouhý polibek.

„Jo, jdeme se projít. Kam chceš? Do parku, do obchoďáku…?“ vyzvídal.

„Já nevím. Prostě se budeme procházet.“ Rozhodla jsem a ruku v ruce jsme vyšli.

Jen tak, jsme se procházeli po městě. Prošli jsme pár obchodů. Zašli na zmrzlinu, (jo, i v té zimě) a pak jsme se vydali k parku.

„Eriku, proč nejdeme normální cestou?“ zeptala jsem se, když zatáčel do dost pochybné uličky.

„Zkratka. Bojíš se snad?“ zeptal se laškovně.

„No, já ne. Ale ty bys možná měl.“ Pozastavila jsem se nad tím. Ten kluk snad nemá pud sebezáchovy! Dost na to, že už chodí se mnou. On se musí dostat do nebezpečí někde jinde.

„Já prostě, mám z toho špatnej pocit.“ Dodala jsem po pravdě. Něco mi říkalo, že tam nemám chodit.

„Tak jdeme…“ řekla jsem nakonec a vešli jsme do ulice.

Byla to taková ta pravá pochybná čtvrť. Domy buď omlácené, nebo posprejované. Celou ulicí se nesl podivný pach, který jsem neznala. Možná nějaký svinstvo s těch sprejů.

Podívala jsem se na Erika. Tvářil se klidně. Jen jsem lehce pohodila vlasy a otočila se zpátky na cestu. A v tom jsem to ucítila.

Muž, asi pětačtyřicet. Podle pachu asi nemocný a zraněný. Velmi zraněný. Krvácí. Stiskla jsem Erikovi silou ruku a on vyjekl bolestí.

„Co se stalo?“ zeptal se vyděšeně.

„Tam je nějaký člověk a krvácí.“ Vysvětlila jsem rychle. „A blíží se sem.“ Dodala jsem stejně zděšeně jako Erik před chvílí.

Zpoza rohu se k nám doklopýtal onen zraněný muž. Pustila jsem Erika a poodešla dál.

„Pomoc… pomožte mi prosím.“ Zaprosil muž chraplavým mrtvým hlasem. Pocítila jsem oheň v krku. Sakra, měla jsem jít na ten lov. Erik mě pořád sledoval. Nechtěla jsem mu ublížit, a tak jsem ještě o krok poodstoupila.

„Prosím.“ Požádal znovu muž. To už jsem nevydržela a vrhla se na něj.