Kapitola první
Ariana:
Viděla jsem kolem sebe jen černou tmu. Nemohla jsem se hnout a cítila jsem se celá polámaná. Pokusila jsme se zvednout hlavu a něco mi zasvítilo do očí. Vzápětí jsem je otevřela, protože jsem chtěla dát tomu něčemu najevo, že mi to vadí.
Vyděšeně jsem se dívala kolem. Viděla jsem spoustu neznámých věcí. Ležela jsem na měkké matraci a byla jsem zakrytá červenou přikrývkou.
Chtěla jsem se posadit, ale nešlo to. Všechno mě bolelo…
„Nevrť se. Bude tě to akorát víc bolet.“ Ozval se hlas nade mnou. Leknutím jsem sebou trhla a opravdu ucítila bolest.
Když jsem ji překonala, zvedla jsem hlavu. Uviděla jsem nad sebou vysokého, tmavovlasého kluka. Jeho tmavě hnědé oči mě zvědavě pozorovali.
„Co je? Co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně. Trochu jsem se bála, ale jeho laskavé oči mě ujišťovali, že mu můžu věřit. Přesto mi ale tichý hlásek v mysli našeptával, že se mám držet dál.
„Počkej, pomůžu ti se posadit.“ Řekl něžně a pomohl mi, se posadit. Asi viděl můj naštvaný výraz, který prozrazoval, že se mi nelíbí, když je nade mnou nadřazený. Podložil mi záda polštářem a zase přese mě hodil deku.
„Jmenuji se Ariadné…“ poznamenala jsem a prolomila tím ticho.
„Jsem Anthony.“ Představil se a kouzelně se usmál.
„Takže, Ariad-“ viděla jsem, že má problémy s mým jménem a zasáhla jsem.
„Stačí Ariana.“ Ujistila jsem ho. Vděčně se usmál a přikývl. Pak zase bylo ticho.
„Našel jsem tě na louce.“ Začal tiše. A jéje… teď přijde na přetřes, co že jsem to vlastně zač. Neklidně jsem žmoulala deku.
„Ariano, měl by tě vidět doktor. Jsi celá pomlácená a asi máš zlomenou nohu.“ Přemlouval mě. Ne! Ať už je ten doktor cokoli, to přece nejde! A navíc… mě nic nebolí.
„Dal jsem ti nějaká analgetika. Proti bolesti.“ Řekl a já z toho měla pocit, že umí číst myšlenky.
„Já, děkuji ti, ale nechci, aby se o mě někdo staral.“ Řekla jsem najednou a chtěla se postavit. Naštěstí mě včas zastavil, protože bych zase trpěla hroznou bolestí.
„Bojíš se mě, viď?“ zeptal se, když jsem už zase pohodlně seděla. Zase zaznamenal, že jsem sebou při jeho doteku cukla. Ten kluk je všímavej…
„Trochu.“ Přiznala jsem. Zašklebil se. „Ale nemyslím si, že mi chceš ublížit.“ Dodala jsem rychle. Pikývl a zase se mu po tváři mihl úsměv. Tentokrát jiný. Byl takový… vřelejší a veselejší. Měla jsem z toho pocit, že ho znám celý život.
„Ariano, já… Ty-, co…?“ začal ze sebe chrlit jedno slovo za druhým.
„Anděl.“ Řekla jsem po krátké odmlce, ve které jsem přemýšlela. Musel to vědět už předtím…
„Jsem anděl.“ Zopakovala jsem, protože jsem si nebyla jistá, že mu to došlo. Úsměv mu na tváři ztuhl. Otočila jsem se směrem, kterým se díval. Sledoval moje křídla…
Panebože! Moje křídlo! Bylo zavázané a obvazem připevněné k mému tělu. Teď jsem si byla jistá, že je zlomené. Jak to, že jsem si toho nevšimla? Aha, říkal, že mi dal prášek na bolest. Zabral teda důkladně.
„Rio, můžu ti tak říkat, že jo?“ zeptal se pro jistotu. Přikývla jsem. Tahle zkrácenina se mi líbila.
„Domluvíme se takhle. Zůstaneš tu, dokud se neuzdravíš. Potom si dělej, co chceš. Ale do té doby o tom nebudeme diskutovat.“ Zakončil svůj proslov. Tvářil se zcela vážně a vypadal, že je zcela při smyslech… i když mě to tak nepřipadalo.
„Děkuju.“ Řekla jsem a stiskla jeho ruku, kterou ke mně nevědomky natáhl.
„Jsem ti moc vděčná. Myslím, že můžu být ráda, že si mě našel zrovna ty…“ řekla jsem a dívala se mu přitom do očí. Naše pohledy se střetly a chvíli jsme se na sebe jen tak koukali.
„Ehm..., dobře, měla by ses ještě vyspat.“ Řekl a pustil moji ruku. Opatrně jsme se položila na záda a zavřela oči. Uslyšela jsem ještě, jak za sebou Anthony zavřel dveře.
Musela jsem začít přemýšlet. Toho doktora nebo jak se to jmenuje, jsem opravdu potřebovala. Ale nemůžu se nikomu ukázat. Kdokoli jiný by mě hned někomu předal nebo nahlásil jako nadpřirozenou bytost.
Achjo… Proč jsem byla tak trhlá a musela slítnout dolů? Vždyť, co mi tam chybělo? Kdybych se nenechala vyprovokovat, vše by bylo v pořádku.
No nic. Dala jsem vale svým úvahám a nechala se pohltit spánkem.
Zdál se mi zvláštní sen.
Byla tam nějaká dívka… No dobře, ta dívka jsem byla já… Ale nebyla jsem si vůbec podobná. Neměla jsem křídla. Měla jsem krátký vlasy a místo šatů kalhoty a tričko.
Prostředí, ve kterém jsem byla, jsem nikdy dřív neviděla. Všude byla tma a šero. Musela jsem přimhouřit oči, abych něco viděla. Byla jsem na nějaké louce. Řekla bych, že je to místo, kde mě našel Anthony.
Anthony.
Ty jeho krásné hnědé oči. A jak se na mě dívali… Hned jsem se zamyslela nad tím, že by se mě třeba dotýkal tou svojí hebkou rukou…
S trhnutím jsme se vymrštila do sedu. Celým tělem mi projela prudká bolest.
Musela jsme přemýšlet sama nad sebou. Tohle se mi nikdy dřív nestalo. Jasně, jako každá jiná holka, i já jsem se dívala na kluky, kteří se mi líbili. Ale nikdy jsem si nepředstavovala, že bychom spolu něco dělali.
Celou noc už jsem nebyla schopná usnout. Jen jsem přemýšlela. Trochu jsem zabrala až k ránu.
„Dobré ráno.“ Pozdravil mě Tony. Netušila jsem kolik je hodin. Mohlo být něco po osmé.
„Ahoj.“ Řekla jsem s úsměvem a otočila na něj hlavu.
„Máš hlad?“ zeptal se a zašel do vedlejšího pokoje.
„Co?“ zeptala jsem se nechápavě. Vrátil se zpátky ke mně a kroutil hlavou.
„Chceš něco k jídlu nebo andělé nejedí?“ zeptal se a pouze chvíle ho dělila od záchvatu smíchu.
„No, nahoře nejíme, ale na zemi to je asi něco jiného. Dám si ráda.“ Odpověděla jsem a zase udělala tu chybu, že jsem se chtěla bez pomoci zvednout.
„Víš, že jsi děsně netrpělivá?“zeptal se a hned přiskočil, aby mi pomohl do sedu.
Poprvé jsme si plně uvědomila bolest v noze a potichu sykla.
„Rio, jsi v pořádku?“ zeptal se a bedlivě mě pozoroval.
„Ne, ta noha…“ šeptla jsem a snažila se zamaskovat svoje utrpení.
„Dobře, teď udělám nějaký jídlo a pak ti půjdu něco sehnat na tu nohu.“ Řekl rychle a vrátil se vedle do místnosti.
Za pár minut přišel s tácem a několika talíři. Sedl si ke mně na postel a postavil tác přede mě.
„Podívej, tohle je máslo.“ Začal mi vysvětlovat a ukázal na světle žlutý talířek s průhlednou pokličkou, ve které byla bílá krychle.
„Maže se to na chleba.“ Pokračoval a rozkrojil ovál s hnědou kůrkou. Nevypadalo to moc lákavě…
„Tohle asi ne, co?“ zeptal se a začal se mi smát. Dal talíř s chlebem bokem a natáhl se pro další. Pro změnu na něm bylo něco barevnějšího. Přesněji oranžová koule.
„Tohle je mandarinka.“ Okomentoval to a začal z ní loupat slupku. Když byla celá dole, odloupl z ní měsíček.
„Tady.“ Podal mi jeden kousek. „Je to sladký, určitě ti to bude chutnat.“ Přesvědčoval mě. Zkusmo jsem do toho kousla.
Měl pravdu. Bylo to sladký a dobrý. Usmála jsem se a Anthony mi podal celej zbytek.
„Zapij to, tady máš džus.“ Řekl a podal mi skleničku, když jsem dojedla mandarinku. Nejdřív jsem si nedůvěřivě cucla, ale potom mi to taky chutnalo. Nebylo to tolik sladký jako ta mandarinka. Bylo to spíš kyselý, ovšem taky vynikající.
Zatímco jsem pila, Tony snědl ten chleba.
„Je to dobrý?“ zeptala jsem se podezřívavě, protože jsem nechápala, jak to může nějak chutnat.
„Jo. Ještě ti donesu buchtu z kuchyně.“ Řekl a odešel. Podívala jsem se na všechny ty talíře. Bylo tam tolik věcí, které bych chtěla zkusit.
„Tady. To je bábovka.“ Ukázal na ni a podal mi talíř. „Sám jsem ji upekl…“ přiznal. Vyvalila jsem oči.
„Vážně? Kde ses to naučil?“ chrlila jsem jednu otázku za druhou.
„Jsem vyučenej kuchař.“ Pokrčil rameny. „Ochutnej to.“ Pobízel mě. Kousek jsem ukousla. Bylo to dobrý.
„To tmavý je čokoláda a to světlý vanilka.“ Poučil mě. Kousla jsem do té tmavé části. Myslím, že čokoládu budu mít ráda. Když jsem to dojedla, všimla jsme si, že Tony začal talíře postupně uklízet.
„Počkej,“ Zastavila jsem ho. „ještě chci ochutnat tohle.“ Řekla jsem a ukázala na červenou hmotu.
„To je marmeláda.“ Usmál se. „Chceš ji smíchat s jogurtem?“ zeptal se. Sice jsem nevěděla, co to je, ale stejně jsem přikývla. Na chvíli odešel a vrátil se s malou nádobou válcovitého tvaru. Z toho trčela kovová tyčka.
„Co to je?“ zeptala jsem se a připadala si jako zvídavé dítě.
„Lžička. Znáš talíř, skleničku… a neznáš lžičku?“ zeptal se s potutelným úsměvem.
„Hele! Nemůžu znát všechno.“ Bránila jsem se a poprvé v jeho společnosti jsem se přistihla, jak se usmívám. Tony mi dal do jogurtu dvě lžičky marmelády a zamíchal to.
„Ochutnej.“ Vybídl mě a dal mi do pusy lžičku.
„Co je to za příchuť?“ zeptala jsem se, když jsme polkla.
„Jahody.“ Řekl mi a taky si dal do pusy jednu lžičku. Pak se zvedl a pobral všechno, co se mu vešlo do rukou.
„Pomůžu ti.“ Nabídla jsem se. Zase jsem zapomněla na svoje zranění a začala se zvedat.
„Ne!“ zařval na mě Tony skoro hystericky a málem mu všechno popadalo. „Ani se nehni!“ poručil mi a odešel s nádobím do kuchyně.
Udělala jsem, jak řekl. Ani jsem se nehnula a stejně jsem zase cítila bolest v noze.
„Tady.“ Řekl Anthony a podal mi malou kuličku. Vypadalo to jako malé zrníčko.
„To je ten prášek. Už jsem ti ho dal včera, ale to si byla dost mimo asi si to nepamatuješ…“ připustil a já musela uznat, že má pravdu. Ze včerejšího dne si opravdu nic nepamatuju.
Spolkla jsem ho a za chvíli začala bolest pozvolna ustupovat.
Anthony se mezitím oblékl a nachystal si tašku.
„Půjdu ti sehnat něco na tu nohu. Nezapomeň, ani se nehni.“ Zopakoval mi ještě a odešel.
Celou dobu, co byl pryč, jsme se ukrutně nudila. Neměla jsme co dělat a tak jsme alespoň chumlala deku. Pak jsem si asi milionkrát načechrala polštář a hrála si se svými dlouhými vlasy. Potom se Anthony konečně vrátil.
„Rio?“ zavolal do prostoru.
„Tady! Ani jsem se nehla.“ Ujistila jsem ho se smíchem a on si zase sedl ke mně na postel.
„Takže, koupil jsem ti tohle.“ Ukázal mi bílou noční košili dost podobnou tomu, co jsem měla na sobě. Prohlídla jsem si svoje oblečení. Bylo dost špinavé od bláta a od hlíny.
„Další věc.“ Řekl a vytáhl něco divného. Bylo to jako modrý svěrák na nohu, oblepený asi čtyřmi pásky.
„Je to ortéza. Když nemůžeš k doktorovi, musím ti tu nohu vyztužit alespoň tímhle způsobem. A pak tu mám ještě obvaz na tu ruku.“ Řekl a vytáhl novou roličku něčeho.
Ruku? Tam jsem přece žádný zranění neměla… natáhla jsem ruku a zkoumala každou její část, když jsem přišla na to, co Anthony myslel… pravou ruku jsem měla celou rozdrásanou jako bych snad spadla do křoví… i když, bůhví, kde mě našel.
Ale jak to, že jsem si toho před tím nevšimla? Ačkoliv, ruka mě bolela pořád, jen jsem tomu v souvislosti s nohou nevěnovala takovou pozornost.
„Ariano, ehm... mohl bych ti vyhrnout ty šaty? Abych ti mohl dát tu ortézu.“ Zeptal se a trochu se u toho červenal. Zakroutila jsem hlavou a obrátila jsem oči v sloup. Natáhla jsem se pro lem šatů a vyhrnula je až do půli stehna.
Trochu jsem se před ním styděla, ale teď bylo důležitější, aby se mi uzdravila noha. Anthony mi podložil nohu tou největší částí, která ji celou okopírovala a stáhl ji k sobě těmi čtyřmi pásy. Mělo to zázračné účinky. Noha mě úplně přestala bolet.
Teď přijde na řadu ruka…
„Bude to trochu štípat.“ Upozornil mě a tak jsem zatnula zuby. Stejně mi to nepomohlo… vyčistil mi rány a setřel zaschlou krev. Celou dobu jsem se mu cukala.
Když byl hotov, zavázal mi pevně celou ruku.
Jsem já to ale nešikovná…, pomyslela jsem si, když jsem se podívala na pravou část svého těla. Ale zase na to z jaké výšky jsem spadla, to bylo ještě relativně dobrý.
„Můžu se jít převlíct?“ zeptala jsem, když jsem se zase podívala na hromádku oblečení.
„Jasně. Pojď, pomůžu ti. Možná tu mám i někde berle.“ Přemýšlel nahlas a pomohl mi zvednout se z postele. Došlápla jsem na levou nohu a dávala si velký pozor, abych druhou nohu držela pokud možno ve vzduchu. Anthony mě podepřel kolem pasu a s jeho pomocí jsem dopajdala do malé místnosti.
„Koupelna.“ Oznámil mi a obsáhl máchnutím ruky místnost. „Chceš napustit vanu?“ zeptal se a pustil mě.
„Napustit co?“ zeptala jsme se, protože z mýho pohledu mluvil cizí řečí.
„Tohle.“ Ukázal na obrovský ovál s velkou dírou uprostřed.
„Napustíš tam horkou vodu a lehneš si do toho.“ Informoval mě.
„Jo.“ Přikývla jsem. „To by mohlo být super.“ Usmála jsme se a Tony si povzdechl.
„Udělala jsem něco?“ zeptala jsem se, protože mi to nebylo jasný.
„Ne. To já… měl jsem ti nejdřív nabídnout tu vanu a teprve potom ti obvázat tu ruku.“ Přiznal a zatvářil se u toho děsně. Přišlo mi, že si vyčítá, že se o mě špatně postaral.
„Tony?“ začal jsem tiše a opatrně. „To je v pohodě. Já si tu ruku potom ovážu.“ Uklidňovala jsem ho a zapojila do toho i svoje vlastnosti, které měli hodně společné s tím, že jsem anděl. Za chvíli se uklidil a zase se na mě usmál.
„Jak si to udělala?“ zeptal se zvědavě. Pokrčila jsem rameny.
„Nevím. Umím to už od narození. Stejně jako tohle.“ Řekla jsem a podala mu ruku. Soustředila jsem se na svoje prsty, které se po chvíli velké koncentrace rozsvítili. Anthony ucukl a o krok poodstoupil.
„Páni.“ Šeptl a pozoroval moji ruku. Všimla jsem si ptáka za oknem, čímž jsem rozptýlila svoje soustředění na věci okolo a ruka mi přestala zářit.
„Jak to děláš?“ zeptal se znovu.
„Nevím.“ Odpověděla jsem zase úplně stejně. „Ale moc mi to nejde. Nedokážu se soustředit. Vždycky mám v hlavě dvacet věcí, ale soustředit se na jednu věc je pro mě prostě moc těžký…“ přiznala jsem. Přikývl a naklonil se k vaně. Posunul páčku nahoru a voda začala téct.
„Tak jo. Tady máš zrcadlo. Ručník, župan. Co budeš chtít. A já ti tu nechám soukromí.“ Řekl a už byl na odchodu, když se otočil.
„Kdyby se ti něco stalo, křič a já přijdu.“ Řekl mi ještě a já jsem přikývla. Vyšel a zavřel za sebou dveře.
Popošla jsem k zrcadlu. Tohle jsme z domu znala, i když v trochu jiné podobě… my máme tak čistý tůně, že se v nich vidíme.
Podívala jsem se na sebe a měla co dělat, abych vyděšeně nevykřikla.
V obličeji jsem měla dvě namodralé modřiny. Svoje čokoládové oči jsem měla propletené rudýma vystouplýma žilkami. Dlouhé vlnité vlasy mi zplihle vyseli přes ramena.
Když jsem viděla, že je vana plná, udělala jsem s tou páčkou stejný pohyb jako Anthony a voda přestala téct. Po dlouhém boji jsem se konečně zbavila ortézy. Obvazem na ruce jsem jenom trhla a on se sám rozvázal. Svlékla jsem si špinavé šaty a opatrně, abych si neublížila, jsem vlezla do vany.
Zprvu jsem měla obavy, jestli se tam vlezu i s křídlama, ale nakonec to dobře dopadlo. Trápilo mě to zlomený… nejen, že to šíleně bolelo, ale taky jsem se bála, že už nebudu moct lítat.
Horká voda se mi vsakovala do kůže a vůbec to bylo celý příjemný. Tony měl dobrej nápad…
Blahodárné účinky to mělo i na moje zranění. Bylo to tak příjemný, že jsem málem usnula. To byl impulz k tomu, že jsem si řekla, že už musím vylézt.
Opřela jsem se o hranu a opatrně vylezla. Natáhla jsem se pro ručník a utřela jsem si s ním nohu, na kterou jsem si potom zase nandala ortézu. Omotala jsem si ručník kolem těla a rozhlídla se, jestli je tu ještě nějakej jinej, kterým bych si mohla vysušit vlasy. Nebyl.
Otevřela jsem dveře a vyšla z koupelny.
„Anthony?“ zavolala jsem tiše. Neozýval se. Asi mě neslyšel, usoudila jsem a prošla chodbou. Vešla jsem do dveří, které jsem si pamatovala jako můj pokoj a uviděla jsem ho. Skláněl se nad mojí postelí. Všimla jsme si, že ji povlékl čistým povlečením. Tentokrát žlutým. Otočil se na mě a vyvalil oči. Zkameněl na místě a překvapeně se na mě díval.
Nechápala jsem to. Netušila jsem, jestli se divý tomu, že jsem sama přišla do pokoje nebo jestli se dívá na mě jako na osobu.
Vím, že jsem celkem pěkná, jsem štíhlá a všichni mi říkají, že mám pěkný obličej. Ale kluky na zemi zajímá trošičku něco jiného. A tím jsem nějak moc obdařena nebyla…
„Anthony?“ zeptala jsem se znovu. Přešel ke mně.
„Co si chtěla?“ zeptal se starostlivě.
„Nic. Teda vlastně, chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi dal ještě jeden ručník.“ Požádala jsem ho. Vyšel na chodbu a otevřel velkou skříň. Vytáhl z něj světle modrý ručník a podal mi ho.
„Tenhle stačí?“ zeptal se. Přikývla jsem a odkulhala zpět do koupelny.
„Rio, počkej. Ještě tohle.“ Řekl a podal mi košilku. Vzala jsem ji a zavřela za sebou dveře. Omotala jsem si ručníkem vlasy tak, aby držel a osušila jsem si tělo. Pak jsem si natáhla košilku. Byla bílá s délkou ke kolenům. Hrozně moc se mi líbil hlavně půlkruhový výstřih lemovaný kraječkou.
Už jsem se chtěla vrátit do postele, když mě Anthony zatáhl do pokoje vedle. Dveře nebyly moc široké a musela jsem jít bokem. Posadil mě na pohovku a sám si sedl naproti mně do křesla. Znovu si mě prohlížel.
„Říkal si, že jsi kuchař…“ začala jsem a chtěla navázat konverzaci. Přitom jsem si vymotala z vlasů ručník.
„Jo.“ Přitakal. „Když jsem nastoupil do školy, moji rodiče si pořídili restauraci. Měli se mnou jisté plány, jenže já jsem nikdy nebyl schopnej se přizpůsobit.“ Mluvil potichu. Cítila jsem, že mu to dělá problém.
„Co se jim stalo?“ zeptala jsem se, protože mi bylo divné, že o nich mluví v minulém čase.
„Měli nehodu. Před dvěma lety. Umřeli…“ šeptl.
„To je mi líto.“ Řekla jsem a v hlase mi zazníval lítostivý podtón.
„Nemusí.“ Odsekl tvrdě. „Byl jsem jim úplně ukradenej,“ postavil se a začal chodit po pokoji. „život mi naplánovali a tím to skončilo. Zajímali se o mě jen ve chvíli, kdy jsem se trhl těm jejich plánům.“ Nadával tak nahlas, že to bylo slyšet přes celý dům. Obličej mu u toho zrudl a v očích měl vražedný výraz.
Naháněl mi strach. Měla jsem husí kůži a běhal mi mráz po zádech. Znala jsem ho sice jenom den, ale i tak. Nikdy jsem ho takhle běsnit neviděla. Připadal mi jako milý a mírný člověk. Zase jsem musela použít své schopnosti, protože jsem se začínala bát, že mi ublíží.
„Dík.“ Řekl, když byl zase klidnej a sedl si zpátky. „Musel jsem ti nahnat strach.“ Poznamenal.
„Jo.“ Přiznala jsem. „Ale kdybych mluvila o svých rodičích, vypadalo by to podobně.“ Musela jsem uznat.
„Jak to?“ zeptal se zvědavě a netrpělivě podupával nohou.
„Moje máma se spustila s klukem ze země a pak jsem se narodila já. Jak ona sama říká, takhle to dopadá, když selže ochrana… starala se o mě asi jen prvních pět let mýho života a pak mě tak trochu odložila, aby si mohla ještě užít. Rada jí dovolila žít na zemi a já ani nechci vědět, kolik mám dalších sourozenců. Naposledy jsme ji viděla, když mi bylo patnáct. Teď je mi sedmnáct a… nevím, nemůžu říct, že by mi chyběla. A svýho tátu jsem v životě neviděla. Chtěla bych ho najít…“ připustila jsem. Chtěla bych ho poznat. Vzhledem k tomu, že matce nejsem skoro vůbec podobná, chtěla bych vědět, po kom vlastně jsem. Pro moji mámu byl ten muž pouze dárce… a i tak nechápu, proč si pořizovala dítě, když se mě při první příležitosti zbavila.
„Myslím, že jsem na tom líp.“ Řekl Tony po dlouhé chvíli ticha. „Já po nich mám alespoň tu restauraci.“ Dodal.
„Povídej mi o ní.“ Zaprosila jsem. Věděla jsem, co je restaurace a byla to snad první věc, kterou mi nemusel vysvětlovat.
„Co bys chtěla vědět?“ zeptal se úsměvem.
„Všechno!“ smála jsem se.
„Fajn. Tak má dvě patra. Zvenku je zelená. Vaříme, co si zákazník přeje a to mi připomíná, že jsem tam dneska ještě nebyl.“ Řekl najednou, zklamaně jsme se na něj podívala. Zase tu budu sama.
„Na.“ Řekla a podal mi krabičku, která celou dobu stála na stole. Otevřela jsem ji a vytáhla plochý obdélník s oranžovým krytem.
„To je iPhone. Je to mobil. Tady se zapíná.“ Řekl a zmáčkl příslušné tlačítko. Obdélník se najednou rozsvítil. Lekla jsem se a málem mobil odhodila. Anthony se tomu zasmál.
„Když budeš něco potřebovat. Zmáčkneš tohle a tohle.“ Ukazoval mi. Jeho dlouhé prsty se na dotykovém displeji pohybovali děsně rychle, takže jsem sotva mohla stihnout vnímat vše, co mi předvádí. Když jsem vše pochopila, vrátil m mobil a zvedl se k odchodu.
„Tony?“ zavolala jsem za ním ještě. „Slib mi prosím něco.“ Poprosila jsem ho. Vážně se na mě podíval.
„Co?“ zeptal se a vrátil se ke mně.
„Že o mě nikomu neřekneš.“ Řekla jsem a v duchu porosila, ať tu opravdu zůstanu v bezpečí.
„Slibuju.“ Řekl a z jeho hlasu zaznívala upřímnost, kterou jsme v životě neslyšela. Rychle, abych neuhnula, mě políbil na tvář a odešel. Nepřemýšlela jsem dlouho o tom, proč to udělal, protože jsem na to za chvíli zapomněla.
Když byl pryč, chodila jsem po domě a hledala různé věci, které neznám. Nejvíc mě nadchla televize. Pořád dokola jsem přepínala programy. A pořád mě to nepřestávalo bavit.
Další na řadu přišlo rádio. Nechápala jsem, jak je možné, že ta krabička vyluzuje zvuk, ale bylo mi to jedno. Hrozně se mi líbily písničky, které pouštěli na různých stanicích.
Ostatní věci už mě potom bavili jen chvilku. Například lednička a pračka.
Víc věcí už jsem nestihla, protože se vrátil Anthony.
A nebyl sám…