Ve spárech anděla - 2. kapitola

Kapitola druhá

Když jsem uslyšela ty hlasy, málem se mi zastavilo srdce.

Jsem blbá koza!

Jak jsme mu mohla věřit? Vždyť mi při první příležitosti podrazil nohy! Začal jsem se připravovat na svoje prozrazení, když jsem ty hlasy uslyšela blíž.

„Počkejte chvíli, musím jí to nejdřív vysvětlit.“ Ozval se Anthony a prošel futry, na kterých měl místo dveří připevněný korálkový závěs.

„Ty! Jak si mi to mohl udělat?“ křičela jsem na něj, a kdybych tu měla něco po ruce, začala bych to po něm házet. Chytil mi ruce a přitáhl si mě k sobě, čímž mě umlčel.

„Ariano, neprozradil jsem tě.“ Řekl vážným uklidňujícím hlasem. Uvěřila jsem mu. Zase.

„A co potom ti lidé tam?“ zeptala jsem se bezradně.

„Bude možná lepší, když ti to vysvětlí sami.“ Řekl a pokynul jim, aby vešli.

Vešla krásná dívka.

Vysoká byla asi jako já, možná o fous menší. Dlouhé vlasy po zadek se jí na konci vlnili a zelenohnědé oči jí hořely zvědavostí. Pleť měla stejně bledou jako já. Nemusela jsem se na nic dál ptát. Ona taky byla anděl.

Hned za ní vešel vysoký kluk. Byl o půl hlavy vyšší než Anthony a objal dívku kolem pasu. Pleť měl spíš do olivova a černé vlasy podtrhávali jeho skoro božský, ale děsivý vzhled. Ledově modré oči mě pozorně sledovali a naháněli mi hrůzu. Anthony, který mě držel za ruce, musel cítit, jak se třesu.

„Jsem Amitiel.“ Řekla dívka, důstojně ke mně přikráčela  a napřáhla mým směrem ruku. Stiskla jsem ji.

„A tohle je Nicolas. Přišli jsme ti pomoct.“ Řekla mi a znělo to upřímně.

„Tony můžeš nás dovést někam k posteli?“ zeptala se Amitiel. Tony přikývl a dovedl nás všechny do mého pokoje.

„Posaď se. Nick ti uzdraví to křídlo.“ Řekla mi a usadila se na zem. Její přítel ke mně došel a přejel mi přes zraněné křídlo. Najednou jsme ucítila šílenou bolest. A pak najednou… bylo všechno v pořádku.

Moje křídlo bylo zase v pořádku.

„Jak?“ zeptala jsem se zmateně a trošku vyděšeně. Podívala jsem se na Nicka. Pohled mi sjel k jeho rukám. Na hřbetě pravé ruky měl vystouplou kůži v podobě tenkého provazu. Už jsem se chtěla zeptat, co to je, když jsme si všimla, že Amitiel to má taky.

„Lehni si prosím…“ požádal Nick. Udělala jsem, jak řekl. Prohmatal mi hrudník. Ani jsem to nestačila zaznamenat, protože byl za pár vteřin hotov.

„Nemá zlomená žebra.“ Řekl, ale pořád se na de mnou nakláněl.

„Nicku, to už stačí.“ Řekla potom Amitiel a Nick se ode mě oddálil. Myslím, že je jasně vidět, kdo má v jejich vztahu navrch.

„Kluci, necháte nás chvíli o samotě?“ zeptala se kluků Amitiel, vrhla na Tonyho významný pohled a oni ji poslechli. Když odešli, posadila se vedle mě na postel.

„Křídlo je v pořádku, ale s tou nohou už ti nic udělat nemůžeme. Tony udělal, co mohl. Nick ti to může dát do sádry, ale myslím, že tohle je pohodlnější.“ Chrlila ze sebe jedno slovo za druhým.

„Počkej, počkej.“ Brzdila jsem ji. „Jak mi uzdravil to křídlo?“ zeptala jsem se, protože mi to nedávalo smysl.

„Nick je poloviční čaroděj. Tou druhou půlkou je upír, ale to je jedno.“ Řekla a zasněně se usmála.

„A ty jsi vlastně co?“ neodpustila jsem si otázku.

„Jsem Strážný anděl.“ Odpověděla mi klidně. „Přesněji Nickův Strážný anděl.“

„Na co Nick potřebuje Strážnýho anděla?“ zeptala jsem se, protože mi přišlo, že kdyby na to přišlo, dokázal by se ubránit sám.

„Každá nadpřirozená bytost má Strážnýho anděla. Křížencům jako je Nick ho sice dávají neradi, ale podle platných zákonů ho mít musí.“ Pokrčila rameny. Páni… to jsem nevěděla.

„Jak poznáš Strážnýho anděla?“ zeptala jsem se. Amitiel se začala smát.

„Takhle.“ Řekla a odhrnula si vlasy z krku. Mezi šíjí a ramenem měla vystouplinu ve tvaru nějakýho znaku.

„Jak se to dělá?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Jak myslíš?“ zeptala se. Napadala mě pouze jedna věc. Vypálením… přesněji přiložením rozžhavené hmoty na určené místo na těle.

„Máš pravdu.“ Přikývla Amitiel. Jak věděla, na co myslím? „Sice to kurevsky bolí, ale výsledek vypadá celkem dobře, ne? Samotnou by mě to ale asi nenapadlo…“ měla pravdu. Když jsem se na to dívala, vážně to vypadalo celkem dobře.

„Jak se z tebe stane ten Strážný anděl?“ zeptala jsme se.

„Většinou nás cvičí od narození, ale občas se stane, že má někdo rychlý výcvik třeba jen na dva měsíce. Mě cvičili od pěti let.“ Řekla a já vytřeštila oči. Od pěti let?!

„Nicku! Přestaň!“ zařvala přes zavřené dveře Amitiel. „Omlouvám se ti.“ Řekla kajícně. Nick vystrčil hlavu ze dveří.

„Myslím, že jsme se domluvili, že to nebudeš používat na nikoho včetně mě.“ Vynadala mu a on se na mě omluvně podíval.

„Nick umí vlézt lidem do hlavy…“ vysvětlila mi. Konečně jsme to pochopila, jen mi nebylo jasný, jak to ví ona. Už jsme se na to chtěla zeptat, když mi to Amitiel sama vysvětlila.

„Strážní andělé mají se svými svěřenci jakési pouto. Cítím ho pokaždé, když Nick využívá své schopnosti. Další věc je, že když jsme v nebezpečí, dovoluje mi to pouto využít jeho schopnosti.“ Vysvětlovala mi.

„Tak fajn. Už ji nechte.“ Nařídil jim Anthony a přišel za námi do pokoje. Položil mi ruku na rameno a podíval se na Amitiel.

„Tak jo. Abychom tě neutahali.“ Usmála se Amitiel a objala mě. „Ale Tony, nezapomeň, že večer přijdu znovu.“ Upozornila ho. Anthony si povzdechl, ale nic neříkal. Rozloučila jsme se ještě s Nickem a s Amitiel odešli.

„Tady máš odměnu.“ Usmál se Tony a podal mi obrovskou krabici s nakresleným chlápkem v kuchařským obleku a velkým nápisem pizza.

„Co to je?“ zeptala jsem se se zvědavostí.

„Oběd.“ Usmál se. Otevřela jsme krabici a nemohla věřit vlastním očím. Byl v něm obrovský kruh z těsta a na něm bylo položených spoustu věcí, které jsem neznala.

„Vzal jsem šunkovou, snad ti bude chutnat.“ Doufal a odešel s krabicí do kuchyně. Šla jsem za ním a posadila se ke stolu. Postavil přede mě talíř s jedním kusem a pozoroval, co s tím budu dělat.

Zprvu jsem si to prohlížela dost nevěřícně, ale když jsme to ochutnala, snědla jsem pak celou pizzu sama. Tony to vzal s humorem a udělal si něco jiného.

„Tony, proč chce Amitiel přijít večer znovu?“ zeptala jsem se. Ne proto, že bych ji neměla ráda nebo tak, ale byla jsem děsně unavená a nejraději bych už teď spala.

„Chce tě naučit, jak schovat křídla. Až to budeš umět, vezme tě na nákupy a vůbec všechno abys mohla chodit mezi lidi.“ vysvětlil mi trpělivě. To by bylo dobrý. Ráda bych viděla třeba Anthonyho restauraci.

„Dobře, ale… nejsem si jistá, že to ještě dneska všechno zvládnu.“ Přiznala jsem. Cítila jsem se hrozně vyčerpaně. Ani jsem nevěděla, odkud to přišlo.

„Tak chceš si jít teď odpočinout?“ zeptal se starostlivě a uklidil krabici od pizzy a svůj talíř.

„Asi jo.“ Souhlasila jsem a přesunula se do svého pokoje. Lehla jsem si do postele a zavřela oči. Uslyšela jsem Tonyho tiché kroky a ucítila, když přese mě přehodil deku a ještě ji něžně uhladil.

Za chvíli jsem usnula.

Zase se mi zdálo o Anthonym. Už mě to začínalo štvát. Proč je ten kluk ve skoro každé mé myšlence a ještě i ve snu? Nechala jsem to být a začala si ten sen užívat. Přece jenom, je to JEN sen, přemlouvala jsem sama sebe.

Stejně jsem toho moc nenaspala. Připadalo mi, že jsem spala pár minut, když mě přišel Anthony vzbudit.

„Co je?“ zeptala jsem se rozespale. Tony se na mě usmál.

„Je tu Amitiel. Myslíš, že na ni máš sílu?“ zeptal se a pomohl mi vylézt z postele. 

„Co mi zbývá?“ zeptala jsem se se smíchem. Nic, naznačil mi němě Anthony. Zavedl mě do obýváku, kde už seděla Tia.

„Ahoj!“ vyskočila okamžitě. Povzdechla jsem a odpověděla jí na pozdrav.

„Anthony? Dovolila bych si tě vyhodit, protože ji budeš rozptylovat.“ Řekla mu Tia a Tony ji opravdu poslechl.

„Tak a my dvě se budeme učit.“ Usmála se na mě a odběhla. Vrátila se s velikým zrcadlem, které postavila přede mě.

„Ukážu ti, jak to dělám já.“ Řekla a náhle se jí na zádech objevila dvě šedá křídla. Zalapala jsem po dechu. Potom Tia zavřela oči a křídla najednou zase zmizela.

„Jak to děláš?“ zeptala jsem se. Pokrčila rameny.

„Jde o velkou koncentraci a soustředění. Chvíli ti to bude trvat, ale potom už to budeš brát nějak automaticky. Zkus to.“ Pobídla mě.

Zavřela jsem oči a všechno své soustředění přesunula na záda.

Chci, aby zmizeli…, pomyslela jsem si a soustředila se na to, abych ty křídla nějak zamaskovala či jak se to jmenuje.

„Dobrý!“ pochválila mě Tia. Zmateně jsem se na ni podívala. Moje křídla přece nezmizela…

„Na začátek to bylo vážně skvělí.“ Chválila mě dál a já ji obdařila nechápavým pohledem.

„Zablikali ti a na chvilku zmizeli. Byla to opravdu jen chvíle, ale i tak. Mě se to takhle povedlo asi až na počtvrté.“ Připustila a povzbudivě se na mě usmála. Úsměv jsem jí opětovala a zase jsem se začala soustředit.

Asi za dvě hodiny už jsem to dokázala udržet alespoň na pár minut. Tia mě pořád dokola chválila a mně to dělalo radost.

„Takže zítra jdeme nakupovat!“ poznamenala vesele. Trochu jsem se vyděsila. Párkrát se mi to podařilo, ale že bych to vydržela zítra celý den?

„Ale, Tio, to přece nejde.“ Začala jsme ji přemlouvat, ale ona mě přerušila.

„Anthony! Pojď sem!“ zavolala ho a Tony skoro okamžitě přiběhl. Nejspíš se lekl, že se mi něco stalo. Když mě ale uviděl, zůstal překvapeně stát na místě.

„Vidíš?“ zeptala se Tia a znělo to skoro ublíženě. „Tony tě rozptýlil, ale pořád se na ty křídla soustředíš. Podívej se do zrcadla.“ Pobídla mě a nastavila ho přede mě. Podívala jsem se na sebe.

 Fakt! Vypadala jsem jako normální tuctová holka. Žádný křídla. Žádná záře.

„Ty vole!“ vydechla jsem a Tia se zhnuseně podívala na Tonyho.

„To ji teda učíš úžasný slova, vole!“ pochválila ho ironicky. Anthony se kajícně usmál…

„Myslel jsem, že nerada nakupuješ…“ poznamenal potom. Amitiel se zamračila.

„Sice nerada nakupuju, ale když udělám dobrou věc…“ usmála se, vzala mě za ruku a táhla ke křeslu.

„Takže, přijdu si pro tebe zítra v deset. Pořádně se vyspi. A ty Anthony,“ otočila se na něj a udělala vražednou grimasu. „nech ji vyspat, hlídej křídla a pokud možno už ji neuč sprosťárny.“ Upozornila ho a s tím se s námi rozloučila.

Když jsme osaměli, šla jsem do sprchy a potom už rovnou do postele. Už jsem skoro usínala, když jsem uslyšela kroky. Řekla jsem si, že je to Anthony a nevěnovala tomu pozornost. Anthony došel do mého pokoje a zhasnul světlo. Přiblížil se ke mně a upravil mi přikrývku.

„Spi sladce, beruško.“ Zašeptal a odešel. Říkala jsem si, jestli se mi o něm zase bude zdát…