Ve spárech anděla - 3. kapitola

Napsal Isa (») 30. 5. 2011 v kategorii Jančiny povídky, přečteno: 585×

Ahoj, takže mám novou kapitolu a zase bych poprosila o komentáře, protože se mi zdá, že se ta povídka moc nelíbí a proto myslím, že by byla ztráta času ji dál psát.... No nic, užijte si to a napište svoje názory :D Janča

Kapitola třetí

Ráno mě vzbudilo praštění dveřmi. Nevěnovala jsme tomu pozornost a přetočila se na druhý bok.

V tom jsem si to uvědomila. Nepřekáží mi bolavé křídlo. Zkusmo jsem si sáhla na záda. Nic. Jen moje nahá kůže. Moment, nahá kůže? Potom jsem si konečně uvědomila, že je to výstřih trička, který mi večer půjčil Tony. Ale zpět k těm křídlům. To jsem to vydržela celou noc? Tia ze mě bude mít radost… a když nad tím přemýšlím, mám ji ze sebe taky.

„Rio?“ oslovil mě Anthony, který nakoukl do pokoje. „Přišla za tebou Tia.“ Oznámil mi.

„Tak jí řekni, ať přijde za hodinu, že spím.“ Řekla jsem mu rozespale a zamotala se do deky. Anthony se rozesmál…

„Zkusím to, ale varuji tě. Buď tu na tebe bude čekat, nebo tě přijde osobně vzbudit.“ Upozornil mě. Ukázala jsem mu palec nahoru, jako že chápu a pak jsem mu mávnutím ruky naznačila, že má jít. Ještě se usmál a vyšel ze dveří.

Já mezitím začala zase usínat, když se vrátil.

„Co je?“ vyprskla jsem a prudce se posadila na postel.

„Tia ti vzkazuje, že máš deset minut a pak si pro tebe osobně dojde.“ Přetlumočil mi její vzkaz a zadržoval přitom smích.

„Patnáct.“ Smlouvala jsem a nasadila sladký výraz, kterýmu, doufám, Anthony neodolá.

„Dvanáct a půl, to je kompromis.“ Ozvala se za dveřmi Amitiel. Přikývla jsem a bručela si něco jako „když to musí být“ a „to není žádná spravedlnost, jak se má takhle člověk uzdravit…“.

Když Tony odešel, s povzdechem jsem se zvedla z postele a chtěla se jít obléct, potom jsem si uvědomila, že tu žádné oblečení nemám a šla jsem rovnou do koupelny. Opláchla jsem si obličej a podívala se na sebe do zrcadla. Už jsem vypadala mnohem líp než ten první den. Modřiny už skoro vybledly a oči už jsem taky neměla tak hrozivě červený.

Vyčistila jsme si zuby (kartáček mi koupil Anthony a je zářivě růžovej – fuj!) a vyšla z koupelny na chodbu. Zamířila jsem si to rovnou do kuchyně a přemýšlela, jestli jsou tam nebo v obýváku. Nebyly tam. Vzala jsem si jablko a šla za nimi do obýváku.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem Amitiel. Ta se na mě zazubila a dál si povídala s Tonym. Když jsem dojedla jablko, oba se na mě otočili. Upřímně jsem se zděsila, co se na mě chystá.

„Včera jsi mě ukecala, ale dneska ti to neprojde.“ Začala Tia s lišáckým úsměvem.

„Takže se jde nakupovat…“ zhodnotila jsem podrážděně.

„Ne tak docela.“ Zvážněla najednou Tia. „Nejdřív si uděláme výlet do kosmetickýho salonu. Jo, a tady máš nějaký oblečení. Snad ti to bude.“

Vzala jsme si od ní oblečení a šla si ho do pokoje obléct. Byly to odrbaný džíny a světlá tunika. Ani jedno mi úplně nesedělo, ale bylo to lepší než nic. Když jsme se vrátila, s Anthonym mě oba ujišťovali, že mi to sluší.

„Hele, co vlastně budeme dělat v tom salonu?“ zeptala jsem se nechápavě, ale zvědavě.

„Musíme tě nějak zkultivovat. Hlavně ti něco uděláme s vlasy.“ Začala a já jí skočila do řeči.

„Jak my?“ zeptala jsem se naštvaně. Nechtěla jsem aby o mě věděl ještě někdo.

„Neboj. Erika Biersová je taky anděl. Je tu přidělena pro případy jako jsi ty.“ Vysvětlila mi.

„Případy jako já, myslíš blbečky, kteří se vsadí, pak se nechají vyprovokovat a slítnout dolů? Mimochodem, je to pěkná vejška.“ Řekla jsem ironicky a trochu tím nakousla téma, o kterém jsme věděla, že Tonyho zajímá, ale nechce se mě vyptávat.

„Jo, přesně ty myslím.“ Zasmála se Amitiel a už mě táhla pryč. Ani jsme se nestačila rozloučit s Anthonym.

Posadila mě k sobě do auta a rozjela se do města. Celou dobu jsem se fascinovaně dívala z okýnka. Všechno bylo takový… barevný. Domy měly fasádu z různých barev, což dělalo dokonalý dojem. Všichni měly nádherně upravené zahrádky a prostředí před domy.

„Jsme tady.“ Vytrhla mě Tia z přemýšlení. Vystoupila jsem z auta a uviděla před budovou Nicka. Usmál se na mě a vyšel nám naproti. Na přivítanou se dlouze políbil s Tiou. Přišlo mi to, jako jejich soukromá chvíle, tak jsem se otočila a šla k domu.

Trpělivě jsem počkala u dveří, dokud oba nepřišli. Potom jsme společně vešli.

Byla to jedna obrovská místnost s několika malými postraními pokojíky. Uprostřed seděla na židli drobná dívka. Dlouhé blonďaté vlasy jí splývaly kolem obličeje přes ramena a vlnily se až k pozadí. Když si nás všimla, bledý obličej se jí rozzářil úsměvem.

 „Ahoj, Tio!“ zavolala a přihopkala k nám. „To je ona?“ zeptala se a podívala se na mě. Nick si sedl do rohu místnosti a rozhlížel se okolo.

„Jo, Ariano, tohle je Erika. Eriko, Ariana.“ Představila nás a Erika mi podala malou ruku.

„Těší mě.“ Usmála jsem se.

„Tak co to bude?“ zeptala se Erika a otázka mířila spíš na Tiu.

„Minimálně jí musíme zkrátit vlasy.“ Začala Tia a společně si mě prohlížely.

„Ale příčí se mi ti je zkrátit o moc.“ Tentokrát to bylo mířené na mě. Vzala jsem si pramínek svých vlasů a začala jsem si je namotávat na prst.

„Ale já bych je možná zkrátila. A možná o moc.“ Přemýšlela jsem nahlas. Tia se zamračila.

„Vzala bych to do půli zad, co ty na to?“ zeptala se Tia a různě mi polohovala vlasy.

„Dobře.“ Souhlasila jsem a za pár minut už jsme seděla v křesle s mokrými vlasy. Erika mi je stříhala a s Tiou jsme si všechny povídali.

Když jsem byla hotová, byla jsem velmi, velmi překvapená. Ty vlasy vypadaly naprosto nádherně!

„Páni!“ vydechla jsem. „Nicku, co myslíš?“ zeptala jsem se Nicka, který celou dobu tiše seděl v koutě.

„Myslím, že vypadáš krásně.“ Řekl a přešel k Amitiel, kterou oběma rukama objal. Usmála jsem se na ně a znovu jsem se podívala do zrcadla.

„Tak, Eriko, děkujeme a teď se posuneme o kus dál. Ria potřebuje nějaké oblečení.“ Rozloučili jsme se s Erikou a zase jsme nastoupili do auta. Tentokrát jsme popojeli jen kousek.

„Co to je?“ zeptala jsem se vyděšeně a zaraženě naráz. Vystoupila jsem z auta a přede mnou se tyčil ohromný dům.

„Obchoďák, seznam se.“ Zasmál se Nick a pomohl Tie vystoupit. Pak mě oba vedli dovnitř.

Uvnitř to vypadalo stejně velké jako zvenku. Všude byly obchody, popřípadě rychlé občerstvení. A v tom všem zmatku mi ještě zazvonil telefon.

„Jo?“ ozvala jsem se, když se mi povedlo hovor přijmout.

„Ahoj, Rio.“ Ozval se Anthony. „Ráno jsem ti zapomněl říct, že až budete s Amitiel hotoví, musíte přijít do restaurace na oběd.“ Nařídil mi, ale i přesto jsem věděla jak se teď směje.

„Dobře, já jí to řeknu.“ Ujistila jsem ho a vypnula mobil. Strčila jsem ho zpět do kapsy a podívala se na zamilovaný páreček vedle mě.

„Anthony vzkazuje, že máme potom přijít na oběd.“ Oznámila jsem jim. Oba přikývli a hnali mě do prvního obchodu. Tam bych nikdy nevlezla, kdybych věděla, že je se spodním prádlem…

Samozřejmě jsem vycházela asi s pěti taškami. Ale vážně, na co může mít člověk tolik prádla!?

„Zatím spokojená?“ zeptala se Tia chlácholivě, protože věděla, že jsem ještě naštvaná kvůli tomu prádlu.

„Myslím, že po tomhle si nikdy nezačnu s žádným klukem.“ Brblala jsem si sama pro sebe. Tia se začala smát.

„Obě víme, že to není pravda. A navíc, když tu budeš jen, dokud se neuzdravíš, bude nějakej kluk příjemným zpestřením.“ Řekla Tia a zavěsila se do svého přítele.

„Když o tom mluvíš, začíná mě bolet noha. Nemůžeme si někam sednout?“ zaprosila jsem a rozhlédla se, kde je nějaká lavička.

„Jo. Takže půjdeme někam do rychlého občerstvení, ještě jsem nesnídal.“ Rozhodl Nick. Zmateně jsem se na něj podívala.

„Já myslela, že upíři nejí.“ Objasnila jsem příčinu svého výrazu. Nick se začal smát.

„To máš pravdu. Jenže já jsem jenom poloviční upír. Na mě se to nevztahuje. Ale abych předešel další otázce, krev piju.“ Vysvětlil mi pohotově.

Zakroutila jsem hlavou a všichni jsme zamířili k McDonaldu. S Amitiel jsme se posadili a Nick šel koupit jídlo. Pro sebe si koupil vydatný burger s omeletou. Pro Tiu vzal míchaná vajíčka a mě donesl toast se slaninou a sýrem a s větou, že o tom raději nemám říkat Tonymu, protože by vyváděl…

Pustila jsem se do jídla a byla překvapená, že i fast food může být dobrej.

Po jídle jsme se vydali do dalších obchodů a to už mě bavilo podstatně více. Vybrala jsem si spoustu šatů a jedny kalhoty. K odpoledni už to vypadalo tak, že Nick byl spíš nosič…

Když bylo vše důležité nakoupeno, nasedli jsme do auta a rozjeli se k Tonymu do restaurace.

„Ariano, nevadilo by ti, kdybys k Tonymu šla sama? My ti odvezeme domů ty věci a pak tam za tebou přijdeme.“ Řekla Tia a já souhlasila. Pučila jsem jim klíče a oni mě vysadili jednu ulici od restaurace. Nasměrovali mě a odjeli.

Bez rozmýšlení jsem se vydala cestou, kterou mi ukázali, a za chvíli jsem byla tam.

Restaurace se mi na první pohled líbila. Měla hezkou barvu a výzdobu. Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř. Byla doba oběda, takže tam bylo rušno.

„Ahoj. Posaď se.“ Pokynula mi příjemná dívka. Měla zrzavé vlasy, které jí sahaly kousek přes ramena a byla oblečená bíločerně. Došlo mi, že je to Zoey, o které mi Anthony vyprávěl.

„Co to bude?“ zeptala se a vytasila z kapsy propisku.

„No, vlastně, já ještě na někoho čekám…“ vypravila jsem ze sebe, když se ve dveřích, předpokládám od kuchyně, objevil Tony.

„Ariano.“ Oslovil mě udiveně. „To je dobrý, Zo. Postarám se o ni.“ Zoey s úsměvem přikývla a odkráčela. Anthony se na mě dlouho díval a tvářil se rozpačitě.

„Co je?“ zeptala jsem se zvědavě, protože jsme ho vůbec nechápala.

„Sluší ti to.“ Řekl potom. Uvědomila jsem si, co mám na sobě. Bílé šaty po kolena, zdobené krajkou a ve vlasech jsem měla zapletenou bílou látkovou kytičku.

„Dík.“ Poděkovala jsem a posadila se k nebližšímu stolu.

„Já…, donesu ti jídlo.“ Navrhl mi, když jsme ho zastavila s tím, že počkám na Tiu a Nicka.

„Hej, Tony!“ zařval na něj blonďatej kluk, kterej vyšel z kuchyně. Trochu mě naštval, protože jsem se s Tonym teď bavila já, ale nedala jsem to najevo.

„Jéje, sorry. Nevěděl jsem, že tu máš přítelkyni.“ Omluvil se mu kluk a už se chtěl otočit, když si mě pořádně prohlídl a zastavil se.

„Nepředstavíš nás?“ zeptal se. Tony si povzdechl.

„Rio, tohle je Josh. Joshi, tohle moje kamarádka Ariana.“ Řekl a pokynul Joshovi, aby zase zaplul, kam patří. Než odešel, ještě se na mě usmál.

„Těšilo mě, Ariano.“ Řekl ještě a teatrálně se uklonil. Pozvedla jsem obočí a podívala se na Tonyho. Ten obrátil oči v sloup a odešel k pultu s pokladnou.

Josh. Má hezký jméno, ale charakter vázne. Připadal mi dost arogantní a hnusnej. Namyšlený!  To je to správný slovo… Anthony má pravdu – je to debil. Ale debil, kterej mě jakýmsi podivným způsobem přitahuje.

Ještě pár minut to trvalo, ale pak Amitiel s Nickem konečně došli. Anthony se s nimi pozdravil a donesl nám jídlo. Tia a Nick se do něj hned pustili.

„Anthony, co to je?“ zeptala jsem se, protože TO vypadalo dost podivně.

„Kebab.“ Odpověděl mi a Nick naproti mně zadržoval smích. „Je to dobrý, vážně.“ Pobízel mě, takže jsem si vzala abych mu udělala radost. A byla jsem příjemně překvapená. Že to bude takhle dobrý jsem nečekala. Myslím, že mám nové nejoblíbenější jídlo.

Když Amitiel s Nickem odešli, čekala jsem na Anthonyho. Nebo spíš, čekala jsem až skončí jeho pracovní doba…

„Můžeme jít.“ Oznámil mi Tony po dvou hodinách. Přikývla jsem, dopila džus a vyšla s ním ven.

„Kde máš auto?“ zeptala jsem se, protože ať jsem se rozhlížela jakkoli, nikde jsme ho neviděla.

„Za rohem. Moje VIP místečko využil Josh.“ Postěžoval si a já k tomu klukovo měla stále větší averzi…

Došli jsme až k Anthonymu autu a já se posadila dozadu. Tony se na mě zaraženě podíval.

„Ty nechceš sedět vedle mě?“ zeptal se posmutněle. Rázně jsem začala kroutit hlavou.

„Ne! Já chci…, ehm, líbí se mi, když se můžu dívat z okna a to by přes tebe nešlo.“ Vysvětlila jsem mu trhaně a Tony přikývl. Stejně jsem toho moc neviděla, protože jsme jeli jen pár minut.

Potom co jsme dojeli domů, jsem si sedla na stůl v kuchyni a sledovala Anthonyho, který vařil na večeři polévku.

„Co to je?“ byla to moje nejčastější otázka, ale teď byla mířená na jakousi hmotu, ze které Tony dělal kuličky.

„Játrový knedlíčky. Až je budu mít všechny, dám je tam.“ Vysvětloval mi trpělivě a udělal přitom další kuličku.

„Játrový?“ zeptala jsem se pohoršeně. „To jako z jater?“ zašklebila jsme se a Anthony se začal smát.

„Jo! V noci jsem se vloupal k tobě do pokoje, odoperoval ti je a teď z nich vařím.“ Smál se mi, ale mě to dost vyděsilo. Až tak, že jsem si rukou sáhla tam, kde jsem vytušila, že mám játra.

„Rio, klid. Je to normálně koupený, žádný lidský, jo andílku?“ podíval se na mě něžně a povzbudivě se usmál. Zase mě oslovil zdrobnělinou. A já si uvědomila, že mě to hřeje na srdíčku.

„Tak. Tady máš.“ Řekl Anthony, když dovařil a dal mi do talíře dvě naběračky. Zatvářila jsem se stylem „když to musí být“ a posadila se ke stolu. Jako všechno, co mi Anthony uvařil, to bylo dobrý. Na játra až překvapivě dobrý…

„Ty, Anthony, co je ten Josh vlastně zač?“ zeptala jsme se zvědavě. Anthony se zamračil.

„Debil.“ Pronesl potom a taky si nalil polévku.

„Jo. To vím, ale něco o něm. Řekni mi to, prosím.“ Prosila jsem jako malé dítě a naléhala, aby mi konečně něco řekl.

„Co kdyby sis to zjistila sama? Pokud vím, nemá přítelkyni.“ Ponoukal mě z legrace. To ještě netušil, že to vezmu vážně…

„Tak jo.“ Usmála jsem se a Anthony zakroutil hlavou. „Půjdu do sprchy a pak spát, jo?“ řekla jsem mu a uklidila po sobě talíř. Rozloučila jsme se s ním a zašla do svého pokoje. Vzala jsme si šampón a sprcháč (který jsme koupili dneska s Amitiel), prohrábla jsem hromadu nového oblečení a sebrala jsem žluté pyžamo.

Vběhla jsem do sprchy a nechala na sebe dopadat kapičky vřelé vody. Přitom jsem přemýšlela, jestli zítřek bude stejně super jako dnešek.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
moira z IP 88.101.108.*** | 12.6.2011 06:58
zajímavá povídka! nejvíce se mi líbí to spojení anděl se přátelí s poloupírem, tak nějak mi to nejde dohromady a přijde mi to humorný.. smile no, jsem zvědavá, co zítra vyvede josh.. xD
Janča z IP 90.176.252.*** | 12.6.2011 10:33
Děkuji... Abych to nějak vysvětlila, tak poloupíra si ke své postavě vymyslela Míša a mě to přišlo vtipný smile. Ale abych navnadila všechny čtenáře - počkejte si, co se nakonec stane z Anthonyho smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a jedenáct