Kapitola čtvrtá
Potichu jsem se vloupala k Anthonymu do pokoje. Jelikož mě každé ráno budí, rozhodla jsem se, že dneska ho převezu a vzbudím já jeho.
Zatajila jsem dech, když něco zabručel a otočil se na druhou stranu. Naštěstí se nevzbudil.
Připlížila jsem se k jeho posteli. Naklonila jsem se nad něj a popošla ještě blíž. Pak jsem mu skočila do postele…
Anthony se leknutím vzbudil a včas mě zachytil, protože jak se nahnul, tak mě málem shodil. Oba dva jsme se začali smát.
„Tak za tohle tě čeká odplata.“ Vyhrožoval mi a vrhnul se na mě. Začali jsme se prát. Teda spíš on, protože já se neumím moc bránit.
Přetočil mě na záda a začal mě mlátit polštářem.
„To ti nedaruju!“ vykřikla jsem a začala jsem se bránit. Taky jsem si vzala polštář a začala jsem ho s ním bušit do hrudníku. Ani to s ním nehlo! Naštvala jsem se a začala ho tlouct svýma malýma pěstičkami ještě víc.
Jeho to akorát rozesmálo…
Po delší době se mi podařilo, přetočit ho na záda. Vítězoslavně jsem si klekla nad něj a hodila po něm polštář. Chytil ho a už by mi ho hodil zpátky, jenže já bolestně sykla a překulila se na druhou stranu postele. Křečovitě jsem si tiskla ruku k noze.
„Stalo se něco?“ vyhrkl Anthony starostlivě a bedlivě mě sledoval.
„Jo.“ Přikývla jsem a uhnula mu pohledem. „Noha. Asi si mi ji znovu zlomil.“ Šeptla jsem, i když jsem věděla, že to musí být blbost. Jak by mi ji mohl zlomit jen z téhle pitomé hry?
„Jdeme do nemocnice.“ Navrhl Anthony. Až na to, že to nebyl návrh… on to myslel vážně…
„Můžu se bránit?“ zeptala jsem se rezignovaně. Zavrtěl hlavou. Povzdechla jsem a po jedné noze doskákala do pokoje.
Sebrala jsem z postele kabelku, překvapivě taky od Amitiel…, a nacpala jsem do ní všechny potřebné věci – mobil, občanku (nevím jak, ale Tony ji sehnal rychle…), kapesníky… to abych mohla Anthonymu dělat hysterické výlevy a peněženku.
Vytáhla jsem ze skříně džínové kraťásky a červené tílko na šněrování kolem krku a oblékla jsem se. Pak nakoukl do pokoje Anthony.
„Můžeme?“ zeptal se a omluvně se na mě usmíval. Protočila jsem oči a dobelhala se k němu. Tony se zašklebil a zvedl mě do náruče. Leknutím jsem vyjekla a praštila ho přes hrudník. On se mi zasmál a vynesl mě ven k jeho autu. Vzhledem k tomu, že na vedlejší zahradě byla Anthonyho sousedka, jsem se okamžitě zastyděla a zrudla jako rajče.
„Co je?“ zeptal se, když viděl změnu barvy v mém obličeji.
„Vidíš to?“ zeptala jsem se a ukázala na starší paní u zahradního stolu. „To budou drby…“ zasmála jsem se a Anthony mě opatrně postavil k autu.
„Dojdu zamknout. Zvládneš to?“ zeptal se starostlivě. Přikývla jsem, a když odběhl, otevřela jsem si dveře od auta a se zadržováním bolestného výkřiku jsem nastoupila. Anthony hned přiběhl a rozjel se k nemocnici…
„Anthony?“ zkusila jsem napodobit svůdný hlásek, jakým mluví modelky v televizi. „Nemusíme tam jezdit…“ přemlouvala jsem ho. Překvapivě zase neúspěšně. Otočil se na mě a jeho úšklebek se změnil na vážnou tvář.
„Rio, riskoval jsem tvoje zdraví jednou. Podruhé už to neudělám.“ Řekl neústupně a otočil se zpět k volantu. Naštvaně jsem se zavrtěla.
„Jo a Rio?“ oslovil mě ještě. „Ten balící výraz ti nepomůže.“ Zasmál se mému pokusu. Vyplázla jsem na něj jazyk a otočila se k okýnku.
Sledovala jsem ulice, které se neustále kroutili do neuspořádaných rovin a zatáček, stromy, které se přibližovali a vzdalovali a taky spoustu lidí, kteří spěchali do práce. Potom jsem si všimla odbočky k nemocnici. To znamená, že už jsme tady.
Tony zaparkoval, a když vystoupil, otevřel mi dveře.
„Počkej, přivezu ti nějakej vozík nebo něco.“ Vyhrkl najednou. Chtěla jsem se bránit, ale než jsem stačila cokoli říct, byl fuč.
Pokrčila jsem rameny a nalepila se zpět k sedačce. V tom jsem ho uviděla. Měl na sobě červené tričko s nápisem a roztrhané džíny. A… kráčel přímo ke mně…
Začala jsem panikařit. To není pravda, jen nějaký omyl. V tom autě mě přece nemohl vidět!, přemlouvala jsem sama sebe. Bohužel to nebyl omyl. Josh se zastavil přímo přede dveřmi Anthonyho auta.
Co tu sakra dělá?!
Josh zaklepal na okýnko a šarmantně se usmál. Debil… Posunula jsem se ke dveřím a stáhla kousek okna dolů.
„Ahoj krásko.“ Zazubil se na mě. Povytáhla jsem obočí a ne moc příjemně jsem mu odpověděla na pozdrav. To ho želbohu neodradilo.
„Nechceš pomoct?“ zeptal se mile. Rychle jsem zavrtěla hlavou.
„Ne, díky. Za chvíli přijde Anthony.“ Řekla jsem výhružně a asi to pomohlo, protože se Tony zrovna vyrojil ve dveřích, a když ho Josh uviděl, vzal nohy na ramena. Nemohla jsem si pomoct a začala jsem se smát.
„Co ti chtěl?“ zeptal se Anthony, když jsem otevřela dveře a jeho hlas měl ochranitelský podtón.
„Ale nic.“ Mlžila jsem a podívala jsem se za Joshovou vzdalující se postavou. Pak Tony pokynul k vozíku, který přivezl.
„Né!“ zakňučela jsem. Anthony se zamračil a pomohl mi vystoupit. Neochotně jsem se na vozík posadila a složila ruce na prsou. Tony se mi zasmál.
„Doktor říkal, že tě mám vzít rovnou na rentgen.“ Oznámil mi a já vykulila oči.
„Tak zaprvé, co je rentgen?“ zeptala jsem se naštvaně. „A za druhé, jak jsi stihl za tak krátkou dobu s někým mluvit?“ naléhala jsem, aby mi odpověděl.
„Rentgen je zařízení, které ti jakoby osvítí nohu. A pak doktorům vytiskne obrázek tvé kosti.“ Vysvětloval mi a vezl mě dovnitř.
„A stihl jsem to… k tomu se nedá nic dodat…“ řekl a na tváři se mu mihl uličnický úsměv. Byli jsme tu…
„Dobrý den,“ pozdravil nás doktor, který vyšel ze dveří. „předpokládám, že vezete slečnu Liengelovou.“ Řekl a věnoval mi přívětivý úsměv. Přikývla jsem.
Potom to šlo nějak mimo mě a byla jsem ráda, že už to mám za sebou. Prostě jednou větou – nemocnice se mi nelíbí.
Doktor listoval mými papíry a prohlížel si obrázky mých kostí, Anthony si šel pro kafe a já tu teď mlčky sedím v čekárně a čekám, který z nich přijde dřív. První přišel doktor a pokynul sestře, aby mě zavezla dovnitř.
„Máte to zlomené.“ Oznámil mi a dál sledoval obrázky před sebou. „Naštěstí to není nějak vážné, takže dostanete pouze sádru a šest týdnů v klidu.“
Zaradovala jsem se. Ještě šest týdnů budu muset zůstat na zemi. Sice s nohou v sádře, ale tady. Došlo mi, že se mi nechce zpátky, chtěla bych tu zůstat…
„… a za tři týdny přijdete na kontrolu, abych viděl, jak se vám to hojí.“ Přerušil mé rozjímání hlas lékaře. „Domluveno?“ zeptal se mě a čekal na nějakou reakci.
„Jo, jasně.“ Odkývala jsme mu to a rozhlédla jsem se nervózně po ordinaci.
„Tady máte doporučenku na vedlejší oddělení, aby vám udělali tu sádru.“ Řekl a podal mi papír A5, hustě popsaný textem. Samozřejmě všechno slova, kterým jsem nerozuměla. Poděkovala jsem a sestra mě odvezla zpět na chodbu. Rozhlédla jsme se kolem. Nikde jsem neviděla Tonyho. Trochu jsem zpanikařila, protože byl pryč už dlouho a tak jsem začala hledat v kabelce mobil. V tu chvíli se na de mnou ozval hlas.
„Vážně nechceš pomoct?“ zeptal se mě. Zase ten idiot Josh…
„Ne, nechci. Opravdu ti děkuju, ale byla bych ráda, kdybys mě mohl konečně nechat o samotě.“ Vyjela jsem na něj nevrle a dál hledala svůj telefon.
„To nevím jestli bych mohl… Hele tady ti něco upadlo.“ Ukázal na papír od doktora, který mi v tom zmatku spadl na zem. Zvedl ho a začal ho číst.
„Je to hned vedle, zavezu tě tam.“ Řekl a položil mi list do klína. Chopil se vozíku a tlačil mě ven z oddělení.
„Hej!“ okřikla jsem ho. „Já nikam nechci, zavez mě zpátky!“ křičela jsme na něj nasupeně, ale vůbec mi to nepomohlo. Jedním trhnutím vozík otočil, takže jsem teď byla čelem k němu. Klekl si přede mě.
„Chtěl jsem ti jen pomoct…“ řekl a najednou se tvářil smutně. Skoro mi ho bylo líto. Moment, líto? Vždyť mě tu jen celej den otravuje.
„Joshi, já ti děkuju za tvoji pomoc, ale musím počkat na Anthonyho.“ Řekla jsem klidně. Sklopil zrak a stoupl si.
„Fajn. Odvezu tě tam zpátky.“ Řekl nakonec.
„Hele! Co to s ní děláš!?“ zařval na něj Anthony, který se náhle zjevil vedle nás. V tváři měl nepříčetný výraz.
„Chtěl jsem jí jen pomoct.“ Vysvětloval mu překotně Josh. „Hledala tě.“
„To mi došlo.“ Odsekl mu naštvaně. Když se podíval na mě, jeho tvář zněžněla. „Ztratil jsem se tu a nemohl to najít. Omlouvám se, za komplikace, které nastali.“ To myslel Joshe…
Měla jsem sto chutí ty dva hašteřivý kohouty od sebe odstrčit a oběma jim nafackovat, aby si uvědomili, že nejsou kluci na písku. To by ale asi stejně nepomohlo… A tak jsme tam jen nehybně seděla na vozíku a čekala, až si to ti blbečci mezi sebou vyřeší. Netrvalo dlouho a Anthony rozzuřeně chytil mě i vozík a rychle mě odstrkal pryč.
Jen jsem kroutila hlavou.
„To je takovej kretén!“ ulevil si Anthony, když jsme byly v dostatečné vzdálenosti od Joshe.
„Vždycky, když jsi s ním, chováš se úplně jinak.“ Poznamenala jsem tiše. Nechtěla jsem ho naštvat. Z ničeho nic zpomalil.
„Já vím.“
„Ale proč?“ zeptala jsem se důrazně. Proč by se měl někdo chovat jinak, jen proto, že někoho nemá rád?
„S Joshem jsme byli kamarádi…“ začal potichu.
„A proč už nejste?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Kvůli holce.“ Odpověděl neurčitě.
„On ti ji přebral co?“ zeptala jsem se a neměla daleko k úsměvu. Pohádali se jen kvůli takové banálnosti. „O koho vůbec šlo?“ zeptala jsem se. Stejně ji nebudu znát, ale co.
„O Amitiel.“
Cože? Amitiel chodila s Joshem?!
„Nepřebral mi ji.“ Začal vyprávět. „Začal s ní prostě chodit a… ubližoval jí. Nemyslím to tak jakože by ji mlátil. Ubližoval jí tím, co dělal.“
„A ona si to nechala líbit?“ Zeptala jsem se, protože se mi nezdálo, že by Amitiel byla z těch, kteří by si nechali ubližovat.
„Jasně, že ne. Když se rozešli, chodil pár týdnů s monoklem a zavázanou rukou.“ Zasmál se. „A pak naštěstí Tia dostala rozum a začala chodit s klukem, kterej do ní je zamilovanej snad odjakživa. A jsou spolu šťastní.“ Culil se od ucha k uchu a zastavil před dveřmi.
„Sádrovna?“ optala jsem se a Tony se málem zadusil záchvatem smíchu.
„Co je?“ chtěla jsem vědět, co vtipnýho jsem zase řekla. Jen zavrtěl hlavou a zaklepal.
Sestra, která tam byla, mi zasádrovala nohu a Anthony mě odvezl domů. Položila jsem se do postele a chtěla spát.
„Musím do práce.“ Oznámil mi Anthony. Večer tě tu vyzvedne Tia a přijdete za mnou na večeři, jo?“
„Jo.“ souhlasila jsem. Tony mě políbil na tvář a popřál mi hezké sny.
Nespala jsem moc dlouho, když přišla Tia. Oblékla jsem si něco, do čeho se nacpu i se sádrou a ona mě odvezla k Anthonymu do restaurace. Tam už na nás čekala večeře.
Když jsem ji snědla, musela jsem na Tonyho ještě čekat, protože počítal peníze v pokladně, zamykal co se dalo a nevím co ještě. Přitom čekání si ke mně přisedl Josh.
„Rio, vážne se omlouvám za ten dnešek. Nechtěl jsem tě naštvat. Ani… jeho.“ Otočil se neochotně směrem k Tonyho kanceláři.
„To je v pohodě.“ Řekla jsem jen, protože jsme nebyla schopná poznat, jestli to myslí vážně nebo si se mnou jen hraje.
„Víš, Rio, nechtěla bys se mnou někam zajít? Třeba někam na oběd, nebo jen tak do parku.“ Vyhrkl a jeho oči se na mě zarmouceně dívaly.
„Dobře.“ Souhlasila jsem, zhypnotizovaná tím jeho nešťastným pohledem. Zářivě se na mě usmál.
„Zítra nemůžu, pracuju, tak pozítří ve dvě? Ještě ti napíšu místo, bude to překvapení.“ Chrlil na mě slova a já jen omámeně přikyvovala. Opravdu jsem souhlasila s tím, že s ním půjdu na rande?
Josh se se mnou rozloučil a s rozzářeným obličejem odešel domů.
Páni, tohle bude ještě průšvih…
2024 ©