Ve spárech anděla - 5. kapitola

Ahoj, po dlouhé době jsem tu zase s Riou... doufám, že se vám bude kapitola líbit. Janča

Kapitola pátá

Chodila jsem, nebo spíš, plazila jsem se po pokoji. Dneska mě čekalo rande s Joshem.

Od Anthonyho a z televize jsem věděla, co je vztah, rande a tak podobně, ale praktikovat to… nevím, bála jsem se. Možná proto, že mi odmalička vštěpovali do hlavy, že už je vše dopředu daný.

Nenarodila jsem se do rodiny Strážných andělů, takže ani já jsem nebyla a nikdy nebudu Strážnej anděl. Byla jsem…, ehm, co vlastně? Chodila jsem do školy s ostatními anděly, kteří trpěli touto „vadou“ – že jejich rodiče nejsou nijak slavní ani důležití a tak podobně.

Od malička byla dohodnutá i má svatba. Jo, vážně, tam nahoře se i vdáváme. Proto je mi zvláštní myšlenka na rande. A taky to utvrdilo můj nápad, že tu chci zůstat.

Nejen proto, že tu mám možnost volby. A to nemyslím jen ve výběru svého životního partnera. Celkově je to tu lepší. Například jídlo. Je to naprosto úžasný. A tolik kombinací a chutí, který jsem ještě nezkusila!

„Doprdele!“ Zařvala jsem naštvaně. Neptejte se mě, kde jsem na těch nadávkách byla, je to... komplikovaný.

Nemůžu přece zůstat tady. A už vůbec ne napořád!

Nakonec jsem to nechala plavat, dneska stejně nic nevymyslím. Raději jsem přešla ke skříni. Začala jsem se přehrabovat v tom málu oblečení, který mám a hledala jsem něco, co nosí holky na rande.

Asi si vezmu šaty…, napadlo mě a vytáhla jsem červené, kytičkované, které jsem na sobě ještě neměla.

Převlékla jsem se a šla do kuchyně. Anthony seděl za jídelním stolem a četl noviny. Když si mě všiml, zvedl ke mně pohled a překvapeně se mu rozšířily zorničky.

„Kam jdeš?“ zeptal se zvědavě. Sedla jsem si k němu a koukla se, co čte.

„Jen tak. Ven.“ Zalhala jsem, protože jsem mu nechtěla říkat, že jdu s Joshem.

„To asi nepůjdeš.“ Zavrtěl Tony hlavou a pokynul k oknu. Neochotně jsem se zvedla a přešla k oknu. Rozhrnula jsem závěsy a zůstala jsem strnule civět na dění venku.

„Co to je?“ zeptal jsem se Anthonyho a tázavě jsem se na něj otočila.

„To je déšť. No, i když tohle už je spíš bouře.“ Vysvětlil mi a přešel za mnou. V tom mi pípl mobil. Hned jsem se pro něj rozběhla. Přišla mi SMSka. Od Joshe.

Promin, ale dneska bychom to meli zrusit. V tomhle pocasi by si muj napad stejne neocenila. J.

Hmm… úžasný.  Ale možná je to dobře. Posadila jsem se na pohovku a přes dveře jsem se dívala na Tonyho, kterej zase četl.

„Jak to vzniká?“ vychrlila jsem najednou na Tonyho. Zvedl hlavu.

„Co?“ zeptal se zmateně.

„No ten déšť.“ Řekla jsem naléhavě a postavila se. Zase jsem se dívala z okna. Strašně mě to zajímalo a fascinovalo, ale zároveň jsem se toho trochu bála.

„Víš, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlel?“ přiznal se smíchem.

„Ale mě by to vážně zajímalo…“ naléhala jsem na něj dál, ale on jen zavrtěl hlavou.

„Rio, já bych ti na to rád odpověděl, ale musím přiznat, že to sám nevím.“ Zasmál se a šel za mnou. Smutně jsem se zašklebila.

„Achjo…“ povzdechla jsem a pokrčila rameny. „Když nevíš, tak nevíš…“ zakončila jsem to a odpajdala k pohovce.

„Jen doufám, že z toho nebude nic velkýho…“ přál si Anthony a zatáhl závěs.

„Jak velkýho?“ zeptala jsem se nechápavě. Anthony zavrtěl hlavou.

„Nech to být. Nebudu tě zbytečně strašit. Ještě z toho budeš vyděšená a co pak?“ odbil mě a sedl si ke mně na pohovku. Koukl mi po sádře a soucitně se usmál.

„Bolí to ještě?“ zeptal se a pohladil mě po ruce. Zakroutila jsem hlavou.

„Už je to v pohodě. Spíš to zavazí.“ Odpověděla jsem a setřásla jeho ruku. Nebylo mi to nepříjemný, ale moc se mi to nelíbilo. Nebo spíš… nelíbilo se mi, co to se mnou dělalo. Když se mě dotkl, měla jsem pocit, jako bych měla v břiše tisíce motýlků. Tony nad tím nijak moc nepřemýšlel a zapnul televizi.

„A doprdele…“ zamumlal, když viděl předpověď počasí. Hmm…, myslím, že tohle je dostatečné vysvětlení mého slovníku…

Co se týče počasí, moc jsem tomu nerozuměla. Pro mě to byly jen hýbající se obrázky nějaké planety, přes kterou se přeháněly jakési bílé skvrny. A už vůbec jsem nechápala, jak ti lidi v té televizi přijdou na to, že ta bílá skvrna bude zrovna na těch místech, kde je. Už mockrát jsem se na to chtěla Tonyho zeptat, ale nechtěla jsem ho otravovat a tak jsem to nechala být. Ale teď už mě to opravdu zajímalo. Jenže ve chvíli, kdy jsem otevřela pusu, se Tony postavil a vyběhl z místnosti.

„Rio? Je průšvih. Obleč si na sebe něco teplejšího než je tohle…“ ukázal na moje šatičky.

„Hele!“ přerušila jsem ho. „Co je špatnýho na mých šatech?“ zeptala jsem se naštvaně, ale Tony neodpovídal a dál si mlel to svoje.

„Myslím, že za pár hodin to zjistíš sama.“ Pokrčil rameny a pokračoval až do předsíně. Vzhledem k tomu, že jsem jeho chůzi nestíhala, musel mluvit hlasitě.

„Podívej, něco se sem valí a já chci zachránit nějaký věci, co jsou venku.“ Vysvětlil mi a oblíkl si bundu.

„Ty jdeš ven?“ zeptala jsem se šokovaně, když jsem si vzpomněla na obrázek za oknem a ucítila jsem, jak se mi oči naplňují slzami. Raději jsem sklopila zrak, než si toho Anthony všimne.

„Jo.“ Přikývl a hned ke mně došel. „Budu v pohodě, jo?“ konejšil mě a potom odešel. Zničeně jsem si sedla zpět na pohovku. Složila jsem hlavu do dlaní a začala plakat. Hrozně jsem se o něj bála. A on se pořád nevracel…

Nakonec jsem si šla pro bundu a dokulhala ke dveřím. Měla jsem štěstí, zrovna když jsem otevřela dveře, Anthony se přiřítil zpátky. Byl celej promočenej, kapalo z něj…, ale to mě neodradilo od toho abych ho objala. Doslova jsem se na něj pověsila a tiskla se k němu. Byla jsem radostí bez sebe, že se vrátil v pořádku. Tony se ode mě zaskočeně odtáhl.

„Promiň,“ zamumlala jsem. Nevěděla jsem, co to do mě vjelo… pustila jsem ho a přemýšlejíc o svých citech k němu, jsem se vrátila do obýváku.

Jasně, zachránil mě, chová se ke mně hezky… není divu, že ho mám ráda a jsem na něj silně vázaná. Ale nic víc to není. Jen vděčnost.

Sice jsem tomu sama nevěřila, ale to nebylo podstatný. Důležitý bylo, že si to zatím dokážu nějak odůvodnit. Na druhou stranu…, na sto procent vím, že do něj nejsem zamilovaná. Doufám! To by mi ještě tak scházelo…

„Rio, víš co je to zemětřesení?“ zeptal se Tony najednou a sedl i naproti mně.

„Ne.“ Řekla jsem a zavrtěla přitom hlavou. „Mělo by mě to zajímat?“ zeptala jsem se potom, co jsem viděla jeho ustaraný výraz.

„Asi jo. Protože to míří sem…“ přiznal a čekal na moji reakci.

„Tak mi řekni, co to je!“ naléhala jsem a přešla ke křeslu, kde seděl a nemotorně jsem se posadila na zem pod něj. Věřte mi, že se sádrou je to celkem hodně nepohodlný…

„Dobře, hodně zjednodušeně jde o otřesy země a půdy.“ Začal s vysvětlováním.

„Chceš říct, že se to tu bude otřásat?“ zeptala jsem se vyděšeně. „To jako se bude otřásat i tvůj dům?“

„Rio, klid.“ Začal mě uklidňovat. „Pokud budeme tady, nic nám nehrozí. Tyhle domy jsou navržený tak, aby to vydrželi. Hlavně se neboj, jo? Budu tu s tebou.“ Slíbil mi. Trochu jsem si oddechla.

S Tonyho pomocí jsem se zvedla a posadila se na pohovku. Anthony pustil televizi a sledoval počasí. Zběžně mi vysvětlil, co znamenají všechny ty údaje na obrazovce a já se dívala, jak se na naše město výhružně blíží bílý mrak…

Nevím kdy přesně, ale po chvíli mě koukání na televizi omrzelo a unudilo natolik, že jsem usnula. Vzbudil mě až otřes…

„Tony, co se děje?“ zeptala jsem se zděšeně a posadila se tak prudce, až mi spadla deka, kterou mě pravděpodobně Tony přikryl.

„Neboj. Zatím je všechno v pořádku, jo?“ utěšoval mě a vzal mě do náruče. Stejně to moc nepomohlo, protože ty otřesy se stupňovali a doprovázel je zoufalý křik lidí na ulici.

„Zkus usnout, jo?“ poradil mi Anthony a posunul si mě v náruči, abych měla víc místa.

Jenže se nedařilo…

Pořád mě něco rozptylovalo a děsilo. Už jsem nevěděla, co mám dělat a rozplakala jsem se. Zase… ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Posadila jsem se a Anthony se naklonil těsně vedle mě. Naše obličeje se skoro dotýkaly.

„Jsi nádherná…“ zašeptal najednou a otřel mi slzy.

„Proč to říkáš?“ zeptala jsem se zmateně a opřela se mu čelem o tvář.

„Protože je to pravda.“ Šeptl a něžně se rty otřel o ty moje. Nikdy, ještě nikdy jsem se s nikým nelíbala, ale teď jsem chtěla. Chtěla jsem, aby on byl první. A v tom se to prostě stalo. Nebylo to nějak těžký, šlo to samo. Připadalo mi to úplně přirozený. A pak to skončilo… bylo mi to líto, ale když nad tím přemýšlím, ani nechci, aby to pokračovalo…

Když bylo po všem, rozběhla jsem se do svého pokoje, kde jsem zůstala po celou dobu zemětřesení a posléze až do rána.

Hned po probuzení jsem zavolala Joshovi. Domluvili jsme si nový rande. V kavárně a potom půjdeme do parku.

Uvidíme, co na to řekne Anthony…