Ahoj! Konečně jsem vymyslela název, takže doufám, že se povídka bude líbit. Moc prosím o nějaké komentáře, abych věděla jestli má vůbec cenu psát dál... No nic, užijte si to! :D Janča
Prolog
Anthony:
Zavrtěl jsem se a zamáčkl budík. Pohledem na něj jsem zjistil, že je půl desáté.
Vyhrabal jsem se z postele a po slepu došel do koupelny. Ještě jsem na půl spal… Svlékl jsem si tepláky, které jsem měl jako pyžamo a vlezl do sprchy. Důkladně jsem si postříkal vodou obličej, což způsobilo, že už jsem byl plně při smyslech. Po dvou minutách jsem vypnul přívod vody a vylezl.
Přišlo mi to jako každý jiný den… i když ani ne. Stejné jsme měl pokaždé jenom ráno.
Když jsem si otíral ručníkem tělo, zazvonil mi mobil. Povzdechl jsem a vyběhl ze dveří. Mobil ležel na stole a vibrace způsobovali, že se posunoval na hranu. Na poslední chvíli jsem ho vzal.
„Ano?“ ozval jsem se nevrle.
„Ahoj, Tony!“ ozvala se Zoey vesele.
„Zo, prosimtě…, co potřebuješ?“ zeptal jsem se s povzdechem a odložil mokrý ručník.
„Potřebuju tě tady, přijdeš dneska?“ zeptala se a z jejího hlasu zaznívala nejistota. Začal jsem panikařit. Zoey byla člověk veselý za všech okolností a proto mi byl její tón hlasu víc než podezřelí.
„Zoey, stalo se něco v restauraci?“ vyhrkl jsem okamžitě a natáhl se pro tričko. Mluvil jsem o mojí restauraci. O restauraci, které jsem byl vlastníkem a nade vše jsem ji zbožňoval. No jo, jsem člověk, kterej se dokáže upnout k věci.
„Ne, ne!“ uklidňovala mě okamžitě. „Ale mohlo by se stát…“ připustila úzkostně.
Zoey jsem znal dlouho, takže jsem úplně viděl, jak se teď šklebí.
„Josh?“ zeptal jsem se spontánně. Josh byl jedním slovem debil. Za ty dva roky co jsem tady, mě nikdy nikdo nedokázal tak rozzuřit jako on.
„Jo.“ Pípla tiše.
„Tak já přijdu…“ řekl jsem nakonec a rozloučil se s ní.
Achjo… dneska byla neděle a já se těšil na den strávený s knihou a svými myšlenkami. Nebyl jsem úplně knihomol. Sice jsem měl všechny knihy z knihovny, ale tam jsem chodil spíš proto, abych si mohl popovídat se svojí kamarádkou, která tam byla knihovnice. Ta ovšem nezná bratra, pokud někdo nevrací knihy včas. Jako já…
Termín už ale nestihnu kvůli Joshovi.
Moje restaurace by fungovala perfekně. To bych si ovšem nemohl do své restaurace zavléct Joshe. Dobře, byl nejlepší kuchař ve městě, ale ty průšvihy, které se kvůli němu neustále stávali, mě začínali štvát.
Možná bych měl říct něco o sobě. Jmenuju se Anthony Jones a je mi devatenáct.
Moji rodiče zemřeli před dvěma lety při autonehodě. Vlastnili restauraci, kterou jsem po nich zdědil. Vzhledem k tomu, že byla v jiném městě, jsem si koupil tenhle dům a odstěhoval se z vily mých rodičů. Problém byl, že jsem v té době nebyl plnoletý, ale peníze mých rodičů mi dovolili, koupit si nějaký ten rok navíc. Sečteno podtrženo, oficiálně je mi dvacet…
A tak jsem se stal majitelem…
Upřímně, zdědil jsem tolik peněz, že kdybych chtěl, nemusím do konce života hnout ani prstem. Ovšem tohle mě baví. Pokaždé se tam děje něco jiného a mám tam přátele. Žádný stereotyp, to nesnáším…
Dooblékl jsem se a vyšel z domu. Bydlel jsem v malém městě v Austrálii. Můj dům byl oproti jiným v téhle čtvrti dost malý. Pro mě ale ideální.
Nasedl jsem do svého stříbrného volva a rozjel se do restaurace…
Projel jsem třemi ulicemi, které už jsem znal nazpaměť a zaparkoval jsem na svém VIP místě před restaurací.
„Hej, Tony!“ zavolala na mě Amitiel. Hned jsem si pomyslel, že mě jde zaškrtit, ale ona se usmívala. „Kdy vrátíš ty knížky? Už si přešvihl termín.“ poznamenala a usmála se na mě ještě víc. Zase ji doprovázel její přítel. Nebo doprovázela ona jeho? Tím jsem si nikdy nebyl jistý. Vždycky byli jako stín toho druhého. Nikdy se od sebe nehnuli. Ani na krok. Nechápal jsem to. Amitiel mi to vždycky vysvětlovala tak, že jsou prostě hrozně zamilovaní.
„Ahoj. Promiň, ale nejdřív je musím dočíst. Nemám vůbec čas.“ Vysvětlil jsem jí.
„Dobře,“ přikývla. „Ale pamatuj, kdybys to nebyl ty…“ vyhrožovala mi a Nick se za ní pousmál. „Stav se v týdnu, popovídáme si.“ Zase se začala smát, rozloučili jsme se a oba odešli.
Láskyplně jsem se podíval na budovu před sebou. Moje restaurace. Měla dvě patra a byla celá zelená. Když jsem ji zdědil, udělal jsem rozsáhlou rekonstrukci. Jako například to patro. Bydlí v něm moji zaměstnanci.
Vešel jsem dovnitř a s úsměvem pozdravil Zo.
„No, konečně!“ vyjekla a odnesla na pětku dva džusy. Když je položila před sedící pár, přiběhla zpátky ke mně, v očích jí hráli jiskřičky. Wow, trochu jsem se lekl, že mě podpálí, protože za nimi byyla jenom nenávist.
„Takže, co tak hroznýho se děje?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Josh. Chce předělat jídelníček a vůbec, chová se jako by mu to tu patřilo!“ vykřikla nenávistně. Trochu jsem se lekl a rozhlédl se, jestli jsme nevzbudili moc pozornosti našich zákazníku. Nevzbudili… lidi někdy dokážou být tak nevšímavý.
Zakroutil jsem hlavou a šel rovnou do kuchyně.
„Joshi, co to tu vyvádíš!“ křičel jsem na něj naštvaně.
„Zlepšuji to tu.“ Odsekl mi. Protočil jsem oči.
„Hele, neser mě a dělej to, co máš!“ řekl jsem mu, doufám, dostatečně jasně, třískl talířem, který se rozletěl na kousíčky a šel pryč. Stejně to zabere maximálně na zbytek dneška…
Rozloučil jsem se se Zoey a vyšel ven. Nasedl jsem do auta a rozjel se na louku. Sice je tu pořád pěkné počasí, ale já právě teď zatoužil po tom, si to počasí užít.
Vystoupil jsem, proběhl jsem mezi keři a vešel na ohromné prostranství mé milované louky. Hodil jsem na zem deku a lehl si na ni. Vzal jsem si knížku a konečně ji začal číst.
Nějak jsem se začetl, když jsem najednou uslyšel ránu. Bylo to jako z děla. Nadskočil jsem. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel okolo. Nikde nikdo. Přiznávám, že jsem se začal i trochu bát, ale pak jsem najednou odhodil knihu a rozběhl se směrem, odkud šel rámus. Sám jsem nevěděl, co dělám. Bylo to, jakoby mě někdo naváděl a v mojí mysli mi radil, co mám dělat.
Když jsem byl v půli cesty, zničehonic se zatáhlo a vypadalo to, že bude každou chvíli pršet. Ze srandy jsem si pomyslel, že se bohové na Olympu zlobí…
Uběhl jsem pár metrů, když jsem něco uviděl. Udělal jsem dalších pár kroků dopředu a rozeznal, že je to tělo nějaké holky.
A opravdu. Ležela tam dívka. Nad ničím jsem nepřemýšlel a okamžitě doběhl k ní. Zastavil jsem se kousek před ní a klekl si. Sklonil jsem se nad ní. Díky svému kurzu první pomoci jsem věděl, že je v bezvědomí.
Hned jsem si všiml, jak vypadá. Zarazilo mě, že je tak strašně pobledlá. Pod bílými šaty se jí rýsovala štíhlá postava. Dlouhé, tmavé vlasy jí rámovaly bledý obličej. Působila strašně zranitelně. Byla neskutečně krásná. Nejdřív mě to trochu zarazilo, protože její krása byla až nadpozemská, ale můj ochranitelský instinkt zapracoval.
Vznášela se kolem ní, jakoby bílá záře. Trochu mě to oslepovalo a možná bych i řekl, že mě to vyvedlo z mé psychické rovnováhy. Na druhou stranu mě to donutilo přemýšlet, proč jsem tu dívku našel právě já.
A ještě něco mě překvapilo a vyrazilo mi to dech. Měla křídla…
2024 ©